hudba a text: V. K. Tomáško                      

Až jednou z vlasů si zapleteš cop, krásná jak portréty ze starých dob,
štíhlá a pyšná jak benátská číš, jinému nahá už nezatančíš.

Paní Růža stála nad hromadou prádla,
ráda, že to prádlo bez problémů zvládla.
Jeden kousek zůstal ušpiněnej silně –
manželovy gatě, který nosí v dílně. 

                            
Lákají dálky, v p?íboji lo?ka se houpá,
ospalé slunce z mo?ských p?n nad obzor stoupá.

Svou ?íši skalní král král? hrd? st?eží, zem se s nebem pojí
Království skalní, ze štít? na sta v?ží, co sv?t sv?tem stojí
Zná sílu v?k? i moudrý p?ed ním kleká, zkamení, kdo se bojí
Do bájí p?edk? smí vstoupit, kdo ho potká,
kdo zlý, neobstojí.

            
Do mých snů, do mých rán, do mých dlouhých nocí
vejdeš bez pozvání, jak modravý stín, tak sám.

          
Ve starých knížkách za listem list obracíš,
příběh svůj hledáš, v myšlenkách se navracíš do let dávných.
Možná jsi básník, co hledá ten nejlepší rým,
chvilku se zasníš a já očím svým nevěřím,
máš ten správný.

               
Bude p?lnoc a mn? v uších zní pár písní
které kdysi pro m? byly vším, já snad sním
jenom poskládaných tón? pár
p?esto je v nich láska, chlad i žár
touha postavit si nad ?ekou d?m z tón?

Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý,

pod sluncem sedlo kožený,

pod sedlem kůň, pod koněm moje boty rozbitý

a starý ruce sedřený.