Autor melancholických písní, nosných melodií i rockových vypalovaček, milovník blues, majitel nezaměnitelného chraplavého hlasu a brilantní kytarista mající na svém kontě bezmála 30 miliónů prodaných nosičů na celém světě – to je Chris Rea. Scénárista, režisér, herec, malíř, vydavatel – i to je Chris Rea. Ctitel dobrého jídla a sportovních aut – to je také Chris Rea. Hvězda-nehvězda, jejíž kariéru neprovázejí skandály, drogy a střídání partnerek – tohle všechno je Chris Rea.
The Last Open Road (Santo Spirito Blues)
Work Gang (Blue Guitars)
Where the Blues Come From (Blue Guitars)
Josephine (Shamrock Diaries)
Easy Rider (Stony Road)
'Til the Morning Sun Shines on My Love and Me (Blue Guitars)
Looking for the Summer (Auberge)
Julia (Espresso Logic)
Stony Road (Stony Road)
Come So Far, Yet Still So Far to Go (Still So Far To Go)
Somewhere Between Highway 61 & 49 (Blue Guitars)
Stainsby Girls (Shamrock Diaries)
The Road to Hell (Part 1) (The Road to Hell)
The Road to Hell (Part 2) (The Road to Hell)
Přídavek:
On the Beach (On the Beach)
Let's Dance (Dancing with strangers)
It's All Gone (On the Beach)
Doprovodná kapela:
Sylvin Marc - baskytara, Max Middleton - klávesy, Neil Drinkwater - klávesy, Anto Drennan - kytara, Kurt Rust - bicí
The Santo Spirito Project
Santo Spirito Blues (audio CD)
Bull Fighting (soundtrack - audio CD)
Santo Spirito (soundtrack- audio CD)
Bull Fighting (film - DVD)
Santo Spirito (film - DVD)
Diskografie
Whatever Happened To Benny Santini (1978), Deltics (1979), Tennis (1981), Chris Rea (1982), Water Sign (1983), Wired To the Moon (1984), Shamrock Diaries (1985), On the Beach (1986), Dancing With Strangers (1987), New Light Through Old Window (1988), The Road To Hell (1989), Auberge (1990), God's Great Banana Skin (1992), Espresso Logic (1993), La Passione (1996), The Blue Cafe (1998), The Road To Hell Part II (1999), King of the Beach (2000), Stony Road (2002), The Blue Jukebox (2004), Blue Guitars (2005), The Road To Hell And Back (2006), The Return Of the Fabulous Hofner Bluenotes (2008), Still So Far To Go (2009), Santo Spitiro Blues (2011)
Filmy
Parting Shots (herec)
La Passione (režie, scénář, hudba, producent)
Bull Fighting (režie, scénář, hudba)
Santo Spirito (režie, scénář, hudba)
Narodil se 4.3.1951 v britském Middlesbrough v rodině italského imigranta. Na kytaru začal hrát až ve svých dvaceti letech a jeho hudební začátky byly ovlivněné Joem Walshem a Ryem Cooderem (respektive to byli oni, kdo v něm podnítil zájem o hudbu). Po čtyřletém účinkování v skupině Magdalene podepisuje už jako sólista smlouvu s Magnet Records. O rok později vychází jeho první album Whatever happened to Benny Santini s hitem Fool (If You Think It's Over), které si během krátké doby vysloužilo zlatou desku za půl milionů prodaných kusů. Po dvě desetiletí se jeho tvorba dá zaškatulkovat jako pop rock s prvky blues nebo country, ozvláštněný hrou na slide kytaru. Pomyslného vrcholu úspěchu pravděpodobně dosáhl alby The Road to Hell (1989) a Auberge (1991), která byla oceněna platinovými deskami. Další alba sice obsazovala už jen čtvrté či páté příčky na žebříčcích prodejů, nicméně Chris Rea s železnou pravidelností plnil velké koncertní sály ve Velké Británii a v Evropě, i kapsy vydavatelů penězi za prodané desky. V roce 2000 došlo k zlomu. Chris Rea těžce onemocněl a jeho život se ocitl ve vážném ohrožení. Musel se podrobit náročné operaci a poté zdlouhavé rekonvalescenci. Během ní nahrál ještě album King of the Beach, ale to se na dlouhou dobu stalo posledním „hitovým“ albem. Svou další tvorbou dává jasně najevo, že nebude dělat muziku, jaká se od něj očekává, ale takovou, jakou dělat chce. Vzpomněl si na své bluesové kořeny a natočil syrové, emocemi protkané album Stony Road. Deska vyšla už pod labelem Jazzee Blue - nového vydavatelství, jež Rea založil, aby se ve svých plánech nadále nikomu nemusel podřizovat. V naznačeném směru pokračují i jeho další alba, včetně encyklopedického projektu Blue Guitars (11 CD mapujících vývoj blues – výbornou recenzi si můžete přečíst zde).
Reův tvůrčí motor se zdá být naprosto nevyčerpatelným, takže zasvěcené nepřekvapilo, když loni vydal boxset The Santo Spirito Blues. Tentokrát jde o řadové album, jímž se místy sympaticky vrací k tomu nejlepšímu ze své "hitové" tvorby, doplněné dvěma DVD s filmy, které Rea natočil společně s fotografem Scottem McBurneyem a k nimž napsal hudbu – ta je navíc samostatně na dalších dvou CD, které boxset obsahuje.
A právě tento poslední projekt hudebník představuje na aktuálně probíhajícím turné, jehož jeden koncert se odehrál 23.2. v pražském Kongresovém centru.
Nebyl by to Chris Rea, kdyby si to opět neudělal po svém. Během večera zazněla jediná pecka z nového alba (ještě k tomu šlo o remake starší skladby Last Open Road z alba The Road to Hell Part 2). Zbytek programu patřil starším písničkám z desek Blue Guitars, Auberge, On the Beach a dalším. Nemohly chybět „rodinné“ songy Josephine, Julia a Stainsby Girls (věnované dcerám a manželce) a nezbytná kultovní Road to Hell. Koncert nicméně provázela filmová projekce, tvořená převážně záběry z obou nových Reových filmů. Jako by autor věřil, že jeho hudba si najde cestu k posluchačům sama, ale filmům se musí pomoci...
To, že Chris Rea uvařil menu z osvědčených ingrediencí ale neznamená, že zapadl do nudné rutiny a koncert odbyl. Opak je pravdou. Od první chvíle si téměř vyprodaný sál podmanil brilantní hrou a naléhavým hlasovým projevem, podpořeným výborně šlapající kapelou. Opět názorně dokázal, že dobrý muzikant nepotřebuje lasery, ohňostroje, rafinované kostýmy a efektní tanec proto, aby zaujal.
Kytaristy možná bude zajímat, že během hraní střídal kytary léty prověřené značky Fender Stratocaster (pokud mě nešálil zrak, jednu skladbu odehrál na své stařičké oprýskané Pinky, která posloužila za vzor modelu „Chris Rea Signature Stratocaster“) a italské kytary Maranello.
Co dodat na závěr? Snad jen přání, aby Chris Rea ještě dlouho nepověsil koncertování na hřebík a abychom ho ještě jednou (lépe víckrát) viděli v Praze.
Foto: Dáša Borovská
