Příběh, že Porta v Ústí skončila, je dvouverzový. Ta první obecně rozšířená verze hlásá, že festival v Ústí zakázali. Což nebylo v té době nic nepředstavitelného.

Ale správná verze konce Porty v Ústí nad Labem je tato: Nový normalizační ředitel ústeckého Kulturního domu pan Hašek je toho názoru, že, festival by mohl pokračovat i s těmi trampy, pokud by tam společně s nimi také vystupovaly dočasně umístěné kulturní úderky sovětských vojsk. Normalizace někdy nabývala nejbizarnějších podob. Přítomní trampští bardi v čele s Wabi Ryvolou a Kapitánem Kidem sborově pravili, že na takovou Portu se můžou vysrat. A bylo. V tábornické budově mi taky řeknou, že kdyby Portu někdo zorganizoval někde jinde, tak oni by to zaštítili. (Nevím, jestli oni sami v té chvíli tuší, že už skoro nejsou Tábornickou unií, ale oddělením volného času Socialistického svazu mládeže). Doba to opravdu nebyla příliš jednoduchá. Furiantsky prohodím, že tu Portu teda uděláme. Nebyl to ani tak výstřel do tmy. Měli jsme za sebou už dva ročníky několikadenního prosincového Folk & Country Festivalu, proti němuž byla Porta vlastně mnohem menší akcí. Zbývá pár maličkostí: sejít se s lidmi, kteří Portu do nynějška dělali, zkontaktovat kapely, zorganizovat předkola v krajích, udělat zběsilou propagaci, vymyslet termín, protože v tom původním červnovém se to nedalo stihnout. A hlavně najít místo, kde festival bude. Je konec dubna.

Teď přichází chvíle pro náš skvělý automobil. V hloučku nadšenců, kteří ten šílený nápad zachránit Portu vzali za své, je to jediné přibližovadlo. Ze starých porťáků s námi jezdí Wabi Ryvola a Kapitán Kid (který měl zakázán vstup do ústeckého kulturního domu, takže jsme se nikdy nedostali k adresáři kapel) a někdy taky vynálezce Porty Jirka Šosvald. Pomáhá Jarda Studený ze Sokolova a brněnský novinář Fedor Ňuf Skotal, který už byl normalizátory donovinařen a strážil teď jakousi rekreační chatu v Moravském krasu. Z netrampských kruhů je to Petr Řehoř ze Svazu klubů, tajemnice našeho festivalového štábu Alice a její muž Eda Světlík. Ten předtím řediteloval (samozřejmě teď už zrušenému) podniku Fortuna, kde jsem krátký čas vyráběl společně s pozdějším polistopadovým velvyslancem v Rusku Rudou Slánským ježky v kleci.

Byla to zvláštní a taky překotná doba. Ze začátku s námi vyráží i moje žena Hanka, ale pak se uvede do jiného stavu a budoucímu miminku nepérovaný kodrcák nesvědčí. Pravidelnou posádku našeho vozu tvoří nadlouho Josef Kobra Kučera vládnoucí Portýrem a vůbec se starající o propagaci. Později se přidá skromný, podle vlastních slov nejlepší produkční na světě, Jarda Dvořák. Na mne vybyde dramaturgie. Mám nejdřív pocit, že bych mohl dělat něco užitečnějšího než organizování předkol, soustřeďování porotců, vybírání hostů a řazení vystupujících tak, aby to diváky nepřestalo bavit, ale pak jsem si zvykl. A taky jsem později ocenil, že mám vlastně po šichtě, když festival začíná. Jak už jsem předeslal, zbývá na mne taky volant. Najezdili jsme za to horké léto desetitisíce kilometrů (Jirka Šosvald se mi až po létech přiznal ke své hrůze spolujezdce před každou zatáčkou).

(pokračování; Z knihy „Průlety folkovou pamětí“ – nakladatelství Galén)