Vyjařilo se a my si s Hankou 29. dubna 1971 kupujeme auto. No dobře, auto. Tahle věc má pro další vývoj žánru zásadní význam. To auto není ledasjaké. Jednak je naše první a jednak je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní glanc, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky a dřívky opravovaným novým lakem.
Vyleptané křížky na sklech ještě byly, délka si nezadala s americkými koráby silnic, a hlavně je to trampský bourák našich snů. Lůžková úprava je hotová tak, že hodíte spacáky na několikahektarovou plochu za zadními sedadly. Předchozí majitel byl taky péro. Když chtěl přiblížit jeho velikost, vyprávěl mi příhodu, jak do vozu ještě v havraní barvě šoupl necky, do necek půlku prasete a s rozsvícenými světlomety a kvílením pneumatik projížděl před zraky babiček po středočeské návsi. Auto nám přiveze před dům, a než se spěšně rozloučí, vtiskne mi do ruky klíčky, papíry a asi dva kubíky náhradních dílů. Teprve později zjišťuji, že to nejsou náhradní díly, ale části auta. Silničním orgánům na dotaz, kde mám nárazníky, hrdě odpovídám, že ve sklepě. Losujeme s Hankou, kdo z nás bude řídit a los padá na mě, protože Hanka nemá řidičák. Já ano, ale nikdy jsem předtím od autoškoly za volantem neseděl. Teda s tou autoškolou trochu kecám, papíry na všechno včetně náklaďáku a traktoru jsem dostal na vojenském soustředění při fakultě. Jezdili jsme ovšem jenom s náklaďáky Praga V3S a jenom po tankodromu. Když byly zkoušky z teorie, tak jsem byl zrovna ve stráži, a to se na vojně bralo, jako že jsem je udělal. Takže celý řidičák mě stál nula námahy a čtyři koruny za kolek. Ale nebojte se, autobus smím řídit, jenom když v něm sedí maximálně osm lidí včetně mě.
K první projížďce vyberu první květen. Než najdu brzdový pedál, projedeme prvomájovým průvodem v Uhříněvsi skrz napříč. Všichni demonstranti stačí uskočit, ale nadpraporčík, který má zajišťovat bezpečnost průvodu, vypadá rozpačitě. Cítím, že má asi průšvih, je mi ho líto a snažím se tvářit, že tu nejsem. Což jde dost blbě, když máte fáro velikosti námořního tankeru. Tak zařadím některou rychlost (ta věc měla řazení pod volantem) a vytrácíme se přískoky směrem k Říčanům.
To auto jsme si koupili, když nám vrátili nějaký přeplatek za družstevní byt. Dlouho jsme přemítali, jestli si máme koupit koberec do obýváku, ale auto zvítězilo. První plán byl z Neználka Juppa udělat během jara špičkového řidiče. Každý den odpoledne jsme se sešli doma z práce a nasedli. Čerpací stanice byla hned za rohem a plná nádrž benzínu normál za padesát korun. (To by se líbilo těm internetovým pusinkům, co dnes nadšeně vzpomínají na rohlíky za třicet haléřů, ale ať si trhnou.) My jsme potřebovali mě vyškolit. Od pumpy vedla trasa třeba Kolín – Čáslav – Havlíčkův Brod – Jindřichův Hradec – Tábor – domů. Večer už to trochu drhlo, ale poškrábané přední sklo, slepé světlomety a obrovská vůle na volantu byla úžasnou školou.
Tou dobou jsme začali připravovat Portu. Takhle to zní z počítače člověka, co pak devatenáct let dělal Portě dramaturga, strašně jednoduše, jenže jednoduchý to nebylo vůbec. Psal se třetí rok normalizace, ledacos už se zakazovalo a leccos ještě procházelo, aby to bylo zakázáno až později. Porta měla taky na kahánku.
Teď musím na chvíli odbočit. O Portě jsme ze začátku věděli, že je to nějaký festival v Ústí, pak jsme to viděli v televizi, za rok jsme se přijeli podívat, a pak už jsme tam hráli s kapelou. Ústecký štáb celý rok vydával pro kapely a jiné důležité lidi takovou tiskovinu, Portýr se to jmenovalo. Pak to najednou přestalo chodit, byl už čas na přihlášky a kapela mě pověřila, abych se přeptal.
Zajdu na Senovážné náměstí Maxima Gorkého 24, kde seděly všelijaké normalizací už rozpouštěné mládežnické organizace (píše se 1971) a taky Tábornická unie, která byla spolupořadatelem Porty. Tam mi řeknou, že Porta 1971 v Ústí nebude…
(pokračování příště; Z knihy „Průlety folkovou pamětí“ – nakladatelství Galén)