Vidím blbě asi tak od deseti let. Předepsali mi brýle. Obroučky byly levné a strašně ošklivé. Nosil jsem je v kapse do kina a nasazoval si je, až když se zhaslo. V kině to jinak nešlo, většina filmů byla s titulky, dokonce i ty ruské.

O tom, že mám brýle, neměl nikdo tušení. Byl jsem exot, který pravým okem viděl obstojně do dálky a levým obstojně četl. Naopak vůbec.

Po brýlích jsem nijak netoužil. Jednak překážely při míčových hrách a druhak se tenkrát s brýlemi špatně balily holky.

Vojna mi kromě nekonečné ztráty času (kdo tvrdí opak, je idiot) přihrála jednu dobrou věc: řidičský průkaz třídy C, takže mohu řídit malý motocykl, velký motocykl, motocykl se sajdkárou, traktor s vlekem i bez, nákladní auto libovolné kubatury, osobní auto, dodávku, hovnocuc, autojeřáb, autobus s osmi lidmi plus já, a ještě ledacos. Když to zestručním, tak kromě houkající sanitky a požární stříkačky všechno.

Jak jsem uvedl, dostal jsem papíry na vojně. Cvičné jízdy probíhaly na tankodromu a na vozidlech Praga V3S, s nimiž se Varšavská smlouva rozhodně nemohla chlubit. Víc toho nefungovalo, než fungovalo a na silnice s těmito úžasnými stroji, natož s námi za volantem, nebylo rozumné vyjíždět.

Přišel osudný den a zkušební komisař. Jenže na vojně nevíte dne ani hodiny. Určili mě do stráže a já zkoušku zameškal. Tak mi do řidičáku vlepili kolek za čtyři koruny, prdli na to razítko a bylo. Horší byla před tím lékařská prohlídka. Řidičák s brýlemi jsem fakt nechtěl. Tak jsem okouněl kolem marodky, ta velikánská písmena na zdi, co pak byla menší a menší jsem se naučil nazpaměť a papíry bez brýlí byly.

O tom jak jsme mnohem později mým autem zachraňovali zakázanou Portu, se dočtete v mé knížce „S kytarou na zádech“ nebo v té, co právě vyšla v nakladatelství Galén „Průlety folkovou pamětí“. O tom, jak z mého řidičského umění šílel otec Porty Jirka Šosvald a jak to Wabi Ryvola kategoricky řešil dvěma panáky rumu před nástupem do vozidla. Ale zakázanou Portu jsme v roce 1971 zachránili. I bez brýlí. A pak už nafurt a navzdory všem.