Podivné návraty ztracených snů„Páni, babi, ty jsi byla ale brko,“ zvedla Mína hlavu od zpřehýbaných stránek starého fotoalba s lacetkou obšívanými deskami. „To byla hezká móda ty lehký barevný hadříky, spousta cingrlátek, korálků, penízků, všechno takový rozevlátý, to se tenkrát nosilo?“  

        Hermína si utřela mokré ruce do utěrky, obrátila se od sporáku, popošla k Míně sedící u stolu a nakoukla jí přes rameno. „Jo tohle, no to byla taková hipísovká éra...“ prohodila zasněně. „Byly jsme tehdy tři – já, Lilka a Sonka a jezdily jsme po všech možných koncertech, i do Bulharska, Maďarska, Německa, Polska...“
        „Ale babi, to jsou přece tvoje kamarádky dodneška! Vždyť jste mě vlastně i společně vychovávaly, ne? Ale nikdy bych to do nich neřekla, že se dokázaly takhle odvázat, dneska jsou to takový dámy... Hele, a tohle jsou taky ony v tý době, jo? No, taky byly pěkný kočky, to se musí nechat...“
        „Jo, děvenko, to byla báječná doba, jezdily jsme stopem, chodily bláznivě oblečený a učesaný, měly jsme spousty iluzí a spousty přátel a všichni jsme bláhově věřili, že láska všechno přemůže... No, to už se nevrátí,“ vzdychla Hermína a pohladila svou vnučku láskyplně po vlasech. Ale možná, že se to nějakým způsobem vrací v našich dětech a pak ve vnoučatech, pomyslela si na okamžik, aby jí ta sladkobolnost vzpomínek trnoucích až v konečcích prstů nepodlomila kolena.
         „Hele, babi, a kdo je tenhle černej vlasáč? Ten má tedy uhrančivej pohled jako Sandokan, někoho mi fakt připomíná, ale zaboha si teď nemůžu vzpomenout koho,“ Mína ukázala prstem doprostřed stránky. „To je Tibor z Budapešti, taky byl hipík a setkaly jsme se s ním na Zlatejch pískách. Všechny tři jsme do něj byly tenkrát bezhlavě zamilovaný. Hrál na saxofon, vyráběl báječný šperky z kamínků a všeho možnýho a  to léto jezdil všude s náma, než se vrátil někam na jih na univerzitu. Bylo to krásný a bláznivý léto, nikdy na to nezapomenu...“ Hermína už se zase dostávala do lítostivé nálady nad nevratností a neúprosností času, ale nemohla si pomoci. Vždyť oním létem pro ni taky tehdy skončila bezstarostnost mládí.

          Mína teď nevědomky otevírala svou zvědavostí Hermíniny zaprášené třinácté komnaty, na které se Hermína usilovně snažila celé věky zapomenout. Vlastně se ani zapomenout nedá, vždyť Mína sama o sobě je živou připomínkou té doby. Řekla jí naprostou pravdu, že všechny tři byly do Tibora zamilované, ale nedodala už, že všechny tři, aniž to jedna o druhé věděla, podlehly i jeho uhrančivému kouzlu a temnému temperamentu, jak se mnohem později domluvily. Ovšem jenom ona, Hermína, si odvážela tenkrát z toho horkého, neklidného a vzrušujícího léta památku na celý život. Ale když se pak malá Hermínka narodila, Lilka i Sonka ji vychovávaly společně s ní, jako kdyby se cítily za ni spoluzodpovědné. A stejně tomu tak bylo i s Mínou, když Hermínka krátce po Mínině narození a odchodu jejího biologického otce někam do Jižní Ameriky skončila pod koly náklaďáku, kterému selhaly brzdy zrovna před přechodem pro chodce.
 

         „Ale pořád mluvíme jenom o mně, to už je stará píseň na falešnej nápěv, jak je to vlastně s tebou a tvýma láskama? Jsi tu jen na pár dní, musíme to všechno probrat, než se vrátíš do školy,“ snažila se Hermína odehnat roje vtíravých vzpomínek, útočících na nikdy zacelenou ránu. „Jsem ráda, že se ti v Barceloně líbí, jenom doufám, že jsme s tou konzervatoří neudělaly chybu. Snad to byla správná volba. A říkalas mi taky do telefonu, žes tam potkala nějakýho báječnýho mužskýho a že jsi z něho celá vedle. Kolik že mu vlastně je?“
         Hermína byla tolerantní a na svůj věk velice moderní dáma, ale při Mínině odpovědi třikrát polkla naprázdno, než byla schopná pokračovat v rozhovoru. „No, holka, já ti nevím, když je o tolik starší, jak si můžete rozumět... Vždyť je skoro můj ročník!“
          „Ale babi, vždyť s tebou si taky rozumím, ne? A kromě toho, nejsme milenci, i když mě to k němu tak nějak zvláštně přitahuje.“
          „Nemáš jeho fotku, Míno?“ zatoužila Hermína poznat tvář muže, který tak pobláznil její krásnou vnučku.
         „Mám, tady v peněžence... Víš, je to divný. Jsem si jistá, že mě rád vidí a rád se mnou mluví, ale chová se ke mně tak nějak odtažitě, spíš jako ke dceři...“
         Nebo jako k vnučce, pomyslela si rozechvělá Hermína, když její pohled zakotvil na fotografii prošedivělého chlapíka s uhrančivým pohledem, na jehož krku se skvěl navlas stejný nápadný zelenkavý medailon, jakým se pyšnil obrázek snědého černovlasého Tibora v otevřeném albu...