Ten hlas ve sluchátku, které nyní křečovitě svírala v ruce, jí doslova vyrazil dech. Jako by otevřel dveře třinácté komnaty její paměti a přivolal zpátky všechny ty vzpomínky omleté do blednoucích barev více než dvěma desítkami let. Jejich sladkohořkou chuť nedokázala nikdy pohřbít s krabicí starých fotek a dopisů.
Věděla, že to nemůže být on, a přesto jí srdce vyskočilo až do krku a přiškrtilo hlas. Marian Kovacz … Stejné příjmení a stejný hlas mel Igor – tenkrát…
To léto ve Vysokých Tatrách bylo nejkrásnější v jejím životě, nikdy potom už se necítila tak šťastná a volná. Jako by si Igora vymyslela v těch nejtajnějších snech a jako by veškerý příděl životního štěstí vyčerpala v oněch dvou měsících. Smála se bláznivě, když jí kvůli jejímu opálení říkával čučoriedko a chtěla to slyšet stále znova a znova . Čučoriedka, čučoriedka… Myslela si, že ten prázdninový hollywood může přenést i do dnů všedního života.
Ale hned první překážkou byla máma.
„Prosím tě, Slováka mi domů nevoď, víš jaký Slováci jsou…“
Nevím, jací Slováci jsou, mami, a ty taky ne, protože jsi poznala jen jednoho u vás na vsi, který se vždycky, když si nahnul z lahve, v hospodě porval. Ale zapomněla jsi, že stejně tak se napilo a popralo i třicet dalších chlapů, a nebyli to Slováci. Včetně táty, který to nemůže potvrdit, protože už nežije.
Matčina nesmiřitelnost však měla klapky na očích a nechtěla slyšet nic, co by rozbouralo ty její staré zaprášené pravdy. A Igor ji ještě obhajoval. Chápal její zarputilost a věřil, že ji dokáže roztavit svou vlídností a vytrvalostí. Ani jeho matka nebyla nadšená českou nevěstou a už vůbec ne tím, že Igor vyměnil Tatranskou Lomnici za jižní Čechy. Co může „taký horár“ dělat v kotlině, kde ani nemají pořádné kopce? Igor sám také nevěděl, ale jeho rozhodnutí dirigovalo srdce, ne hlava. A jeho vlajkovou lodí byla Ema…
Práce na lesní správě ho příliš netěšila, chyběla mu drsnost a velebnost horských štítů, vysoké nebe nad hlavou. Ale byl přesvědčen, že závaží na druhé misce vah, kterým byla pro něho právě Ema, všechno vyrovná. Trpělivě snášel i zlobu její matky, kterou nedokázalo nic otupit, ať dělal, co dělal.
„Mamička,“ říkával jí ve chvílích, kdy vůbec připustila diskusi. „Nebojte se o ni, já mám Emu opravdu rád.“
„Jaká já jsem pro tebe mamička,“ durdila se matka. „Jsi pro mne cizí, a tak to taky zůstane, mně žádný Slovák práh nepřekročí a dceru neodvede.“
Neodvedl, postarala se o to dokonale! Síť jejích intrik amputovala Igora z jejich života a z Emina váhání veškerou naději. Teprve, když matka ležela na kost vyhublá na onkologickém oddělení a v duchu sčítala své má dáti a dal, otevřela skříň se svým kostlivcem.
Přiznala Emě, že Igora tenkrát udala na estebe ona a podstrčila i důkazy o jeho protistátní činnosti a chystaném útěku za hranice. Potřebovala se vyzpovídat a zemřela s Eminým odpuštěním.
A Ema vlekla tohle břemeno další měsíce a roky a neměla s kým se o něj podělit. Karel už dávno vzdal snahu najít v manželství dvířka na její stranu bariéry, a tak v kaluži tolerance žili vedle sebe jako dva samostatné mikrosvěty.
A teď tu stojí a hlas, který jí v hlavě doznívá, ji přenesl zase přes propast let zpátky. Kdo je vlastně Marian Kovacz? Jako by četl její myšlenky na dálku, onen měkký hlas ve sluchátku řekl: „Jsem syn Igora Kovacze a mám pro vás balíček…“ Jaký balíček, od koho a proč?
Našli jsme v otcově pozůstalosti krabičku s lístkem, že ji po jeho smrti máme předat vám. Nedalo mi moc práce vás najít, já totiž v Českých Budějovicích studuju, otec si to tak přál,“ hlas ve sluchátku se zarazil… Ani Ema nevěděla, co říci, a lepkavé ticho na obou stranách drátu houstlo.
Na tolik věcí by se chtěla zeptat. Ani nevěděla, kde Igor potom žil, že se oženil, že měl syna… Ani že zemřel… Jeho smrt v tu chvíli považovala za křivdu a svou poslední velkou prohru. Teď si uvědomila, že celou tu dobu vlastně doufala v to, že jí ve své velkorysosti dá někdy v neurčeném čase odpuštění i pro mrtvou matku. A že…
Co vůbec chtěla čekat od člověka, kterému její vlastní matka zbořila celý svět odplatou za jeho velkou lásku k ní, a vzala mu několik let života? A on jí teď, když už není mezi živými, posílá jako ze záhrobí minulosti prostřednictvím svého syna balíček. Co v něm vůbec může být? Třeba důkaz o matčině vině – vždyť měl šanci si zjistit, kdo nainscenoval ono černé dějství jeho života… Anebo dopisy, které posílal z jáchymovských dolů a které mu matka bez Emina vědomí vracela neotevřené zpátky, jak přiznala na smrtelné posteli?
Emě se roztřásla kolena a začala se potit. Tíha minulosti jí drtila hrudník a svírala srdce studenou, necitelnou rukou. Strach z neznámého srazil její odhodlání na kolena. Přece jen v ní matka zanechala svůj otisk, sice mělký, ale čitelný…
Ani nepoznávala svůj hlas, který do telefonu drobil další verdikt zatracení: „Nezlobte se, prosím vás, ale já vůbec nevím, o kom mluvíte. Moje sestra Ema totiž už nežije… Promiňte…“ A dlouhý tón ve sluchátku zněl jako umíráček, který rozhoupala ona sama.
