Honza Žamboch Muzikant, kytarista, skladatel, folka?, v kapele - ten v pop?edí Jan Žamboch se narodil ve Valašském Mezi?í?í 15. ?íjna roku 1975. Profesn? je spjatý s p?írodou jako d?evorubec, lesník. Momentální bydlí ve Vsetín? a je ženatý. S kapelou Žamboši se stal držitelem dvou prestižních cen And?l r. 2006/ r. 2010. Pro m? zjevení desátých let jednadvacátého století, vedle Xindla-X, Montyho a Arnošta Frauenberga. Pokud budou takoví auto?i, nebojím se, že by folk um?el. Rozhovor jsme d?lali p?es internet, jelikož každý bydlíme na té druhé stran? naší malé vlasti a do léta je ješt? daleko.

 

Jsi považován za jednu z nejvýraznějších autorských osobností mladé generace folkařů, jak se vidíš ty?

Já ti nevím, zní to hezky, jedna z nejvýraznějších…. Ale když si uvědomím, jak málo píšu a jak málo hraju a kolik toho neumím. Stojím nohama na zemi, dost všechno flákám. Tuším, že mi byl svěřen dar, trošku vládnout slovem, písněmi, kytarou. Snažím se to nepromrhat, zároveň jsem ale strašně líný. Těžko o sobě psát. Cítím se být folkař, kterému se sem tam něco povede a který se snaží nezůstat stát na jednom místě. A to, že někoho dneska zajímá, co dělám, považuji za malý zázrak.

 

Já, tě považuji za velmi positivního, většinou se usmívajícího člověka, proto si myslím, že jsi životní optimista, pletu se?

Může být, jsem optimista, věřím v dobré konce zlých věcí, v to, že své démony udržím na uzdě. Netrpím depresemi, sem tam nějaká ta melancholie, ale vesměs jsem na světě rád. Zažil jsem hodně dobrého a snažím se zapomínat na to zlé. Baví mě radost. To ovšem neznamená, že nemám své tíhy a smutky. Snažím se je ale nést sám, je li možno. Nenakládat na druhé. Výjimku samozřejmě tvoří písničky. Ty trochu patosu, melancholie, agrese, smutku a bezvýchodnosti snesou. Aby to ale unesly i duše těch, co poslouchají naši muziku, vždy se snažím do písniček zaklít naději. Jsem totiž optimista. Zatím.

 

Co tě přivedlo k muzice a k tvorbě jako takové a hráls vždy jen folkovou (akustickou) muziku?

K muzice mě přivedl otec. Jezdil si pro mne jednou za čtrnáct dní, jezdili jsme vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Ve vlaku někdo hrál a asi na mě bylo vidět, že se mi to líbí. Když jsme přijeli k němu, dal mi do ruky kytaru a naučil pár prvních akordů. Myslím, že něco od Kryla. Byl jsem tehdy uhranut. Zamiloval jsem se. A pořád to trvá. Písničky jsem začal psát někdy v osmnácti, samozřejmě ohledvá lásky. Prošel jsem několika kapelami, a vždy to byla folková muzika, bez bicích a řvoucích kytar. To mne mělo potkat až později s příchodem Jury.

Na kolik hudebních nástrojů opravdu hraješ?

O hraní je možno mluvit asi jen v případě kytary. Ostatní nástroje mne zajímají, především piano, ale spíš ho vždycky jen tak pohladím, když jdu kolem a šeptám mu do kláves: Dočkáš se…

Jezdils někdy na vandry?

Jezdil. Prošel jsem si na Vsetíně oddílem, kde mne naučili nezemřít v divočině a poté jsem s přáteli jezdil, někdy i sám. Ale muzika si dnes bere všechen můj volný čas, takže na vandrování ho už moc nezbývá. Profesně jsem lesník, dříve jsem byl v lese stále. Ale děkuji ti za tuhle otázku. Na jaře se Staňkou někam vyrazíme.

Jsi hudebně vzděláný? Myslíš si, že by měl být muzikant, potažmo autor hudebně vzdělaný?

Neprošel jsem si žádnou LŠU natož konzervatoří, takže oficiální hudební vzdělání mi chybí. Je trápení dohánět všechno takhle pozdě, neleze to do hlavy, bolí to, člověku se nechce, raději by hrál. Je mi líto, že mne osud nezavedl někam, kde by mi základy vtloukli do hlavy a přitom mi nauku neznechutili. Tak pomalu sem tam odkrývám hudební zákonitosti, objevuji objevené a nechávám se překvapovat. Dovzdělávám se průběžně. Netvrdím, že je hudební vzdělání nutné, netvrdím, že není. Dá se být skvěle vzdělaným interpretem bez jediné noty invence, jakož i analfabetem a přitom autorem písní, které s člověkem pohnou. Ovšem bez znalosti teorie symfonii nikdo nesloží.

Kdy k tobě příchází můzy, u některých autorů to je v období klidu, někdo píše vyloženě pod tlakem, jak to máš ty? Prostě jak u tebe dochází k porodu písničky a jak plodným autorem se cítíš být?

Múza, slétne z nebe, sedne mi na rameno a šeptá sladce, až jde hlava kolem. Největší múzou je mi ale kytara, od ní se vše vine. Písničky dělám tou složitější cestou. Nejdřív mám hudbu, kompletní formu, rytmus a melodii včetně délky tónů. Potom začne písnička svou náladou volat po tématu. Někdy volá a volá. A prd. Mám takových písní, co se nedovolaly poměrně dosti. Když je téma na světě, je to už jen zedničina. Hodně pracná, ale radostná práce. Píšu tak tři, čtyři do roka. Dělám si tím radost.

Více o dění najdete na www.zambosi.cz/

Facebook: http://facebook.com/zambosi

Díky za rozhovor! Ptal se Luboš Stranďa Stráník