hudba, text: P. Sejk

Když občas chodím hodně daleko až za hranici, těch co to znaj,
kříž těžkej nést úzkou ulicí a přání svých se nedovolaj

jsem často bouřlivej a mnohdy mívám oči svý jenom pro sůl,
zklamanej radostí ve vzteku, jak za důvěru už dáme jen půl…

Máme už přeplněný kapsy a mnohem míň, než co nám zbylo,
mydlený schody jenom kamsi výš, se vzkazem – „lépe už bylo“
Rozeznat těžko co je vypranej rub a co zmazanej líc,
pod hradem temno a že na hradě prej maj´o smysl víc.

...A k tomu nikdo pořád nemá čas, už dávno neplatí, že všeho jen s mírou,
tětivou napnutý a furt nadoraz, masáží elit a praslepou vírou,
že ještě pořád stále máme chuť, říkat si věci, co se možná jednou stanou,
jenže spíš nestanou a ve žluči rtuť, ta stoupá výš a radí bejt víc stranou.
Co zbyde z nás, co dětem říct a co chcem víc......čas je ten písek, co často nám padá jen do popelnic…

Když kola se jen točí a měly by se točit prej čím dál tím víc,
řešíme všechny normy kůže i faráře podle směrnic
křivá či rovná spíše do zlata všech, těch co to chtěj,
proboha jen žádný face to face a přemotat děj…

To co chcem nejvíc je promlouvat bodře o těch, co tu nejsou,
nakrmit hloupost a zvědavost moudře, však oni to snesou
palcový titulky věhlasnejch trub, ty se čtou snáz
a nejen dětí jazyk zvolna zhrub´, kdo vinen je z nás..?
A stejně pořád nikdo nemá čas, už dávno neplatí, že všeho jen s mírou,
tětivou napnutý a furt nadoraz, masáží elit a praslepou vírou,
proč ještě pořád stále máme chuť, říkat si věci, co se možná jednou stanou
Když stejně nestanou a ve žluči rtuť, ta stoupá výš a radí bejt víc stranou…
Co zbyde z nás, co dětem říct a co chcem víc… čas je ten písek co často nám padá jen do popelnic…
do popelnic… do popelnic… do popel – NIC?