Vlasta Redl pat?í mezi nejosobit?jší a nejsvérázn?jší ?eské muzikanty. Na n?jakou dobu se stáhl z koncertních pódií, te? se na n? v plné síle vrací a místo nového alba p?ichází s knihou, na níž za?al pracovat p?ed sedmnácti lety. My t?i a já je Vlastova životní summa a nepat?í mezi b?žné muzikantské memoáry plné veselých historek. Beletristicky lad?ný rukopis vypovídá o zkušenosti muže, který hledal smysl života na stovkách koncertních štací, v hlubinách Velkého ka?onu, ve výšinách tatranských štít? i v australských pouštích, aby ho nakonec objevil doma na poli?ce... 

„Cestopis po zemích a místech svého života, po vlastním osudu a jistém nerozborném přátelství“ Vlasta pojal jako literární symfonii, kde zní steinbeckovsky velkolepé smyčce, hemingwayovsky prostá dřeva, dumasovsky burácivé žestě, wildeovsky znepokojivé kotle, ba i na tu rozvernou dechovkovou basflíglhornu často dojde.

Vázaná, celobarevná, formát 190x230 mm, 176 stran
Doporučená maloobchodní cena: 299 Kč, naše cena: 179 Kč

Ukázka:

O kytarách a přestrojeních

Čím víc se vám v muzikantské branži daří, tím víc vás to tak či onak trochu svazuje, ať jste sebevětší samorost a nenecháte se v zásadních věcech v ničem ovlivnit, natož do něčeho nutit. (Ještě to tak !)
Přesto s léty odkroucenými na jevišti vzniká mezi vámi a neznámým posluchačem (který i dnes večer určitě sedí někde v publiku), oním tajemným adresátem, kterému to všechno píšete a pro kterého jste ochotni vytrpět útrapy profese, kterého si idealizujete (a který možná ani neexistuje), jisté pouto vzájemné naivní důvěry.
Zatímco vy skálopevně věříte tomu, že on (nebo je to ona ?) všemu správně porozumí, on věří bezmezně tomu, že vy jste prostě nejlepší (a to jí nikdo nevyvrátí), že do posledního upšouku všechno, co děláte, děláte nejlíp, jak umíte, a za žádných okolností byste se nesnížil k něčemu, co by bylo pod vaši (hluboce vysokou) úroveň.
A čím více respektu si získá vaše práce v očích prostých (i neprostých) posluchačů, kolegů a posléze i velevážených autorit, tím méně jste schopni toho nevinného neznámého zklamat, zranit, případně zničit tím, že byste mu vzali hračku a zahráli mu z toho nejprachsprostějšího soudku, který si z bezpečnostních důvodů raději necháváte pro sebe.

Čím víc je lidí, kteří se uctivě sklánějí před originalitou, noblesou a krystalickou jednodu¬chostí Promyšlené Architektury vašich děl, před Vaší Velikostí a před všemi těmi zdáními, která jste se v nich celá léta usilovně pokoušel vzbudit, tím větší máte svrbění vzít záskok s nějakou méně známou kapelou, třeba na nějaké venkovské tancovačce, kde se hraje od Bacha po Vlacha vše, čeho lid si žádá (vždyť jste to kdysi taky museli všechno umět), pokud možno někde v kraji, kde nebydlí moc známých (a třeba s falešnou pleší nebo s parukou a brýlemi, aby vás nikdo nepoznal), anebo si jen tak pro nic za nic zabřinkat s kamarády na soukromé párty něco úplně primitivního, co vás právě napadne, bez ambicí, bez touhy po uznání, na rozladěnou kytaru... jen hrát jako smyslů zbavený jednu figurupořáddokola,aždokud se všichni nedostanou úplně do transu, vykašlat se na to, jak u toho budete vypadat, a na chvíli zapomenout, že od vás všichni čekají něco inteligentního a smysluplného, zkrátka bušit do toho jen tak pro radost, že můžete tropit rámus (jako když dáte dítěti do ruky kladív¬ko a činel).
Ach ano, taková pokušení se nepochybně doceněnému hudebníčkovi nevyhnou...

A málokterý se jim ubrání, a proč by taky měl, ale kdo není úplně padlý na hlavu, nepůjde je realizovat někam, kde by ho při tom mohli přistihnout a odhalit.
Umělec je totiž sice také jen člověk (a čím méně na to zapomíná, tím lépe pro něj v práci), ale přesto bohužel obecně platí, že jaksi nejsme stavěni na to, aby se nám naši idolové zje¬vovali bez jisté elementární stylizace, i kdyby měla spočívat třeba jen v tom, že ze svého civilního projevu odstraní vše nesrozumitelné, nezajímavé a odpudivé.
Je mi to osobně také proti srsti, ale všiml jsem si, že my lidé chceme vidět svého umělce stát o stupínek výše, než kde se cítíme být sami, cítíme potřebu k němu aspoň trošičku vzhlížet, aby se nám lépe věřilo tomu, co se nám snaží sdělit (potažmo že nám vůbec má co říci), a jakékoli větší porušení tohoto pravidla může způsobit nevratnou ztrátu našich iluzí a ná¬sledně i důvěry anebo — u méně šťastných kolegů — ztrátu iluze důvěry.

Pro člověka, který nechce přijít o svoji lidovou podstatu a všední občanská práva (jako například chodit s chlapama na fotbal a na pivo), existují v zásadě pouze dva způsoby, jak tuto neblahou skutečnost přelstít, aniž by se člověk musel vzdát své svobody a strávit zbytek svého slavného života někde za V.I.P. plotem, oddělen od normálního světa neprodyšným kordonem bodyguardů, tajemníků a jiného cvičeného služebnictva, a to — buď chodit mezi lidi v převleku, nebo se již rovnou v přestrojení proslavit. Většina populárních osobností ale na tu druhou možnost přijde příliš pozdě, když už je jejich podoba zcela provařena v médiích, a tak jim nezbývá než vycházet z domu v černých brýlích přes půl obličeje a s šátky do čela. (A stejně to moc nepomáhá.)

Vždycky jsem si proto vysoko cenil prozíravosti maskovaných umělců kalibru rockových Kiss nebo třeba Alice Coopera, jejichž civilní tváře vlastně nikdo nezná — ti se prostě po vystoupení jen odlíčí, sundají paruky a kostým a vzhůru inkognito do hospod !
Přece — kdo opravdu inteligentní by se dobrovolně zříkal možnosti chodit si po světě, kudy se mu zachce, nikým neobtěžován — zvlášť když vydělává tolik, že by si mohl koupit třeba ostrov v Karibiku, kdyby už jo hodně zatoužil po tiché samotě ? Snad leda úplný cvok !
Jednu dobu jsem podezíral i skupinu ZZ Top, že si ty jejich slavné půlmetrové fousy přilepují, jenom když jdou na plac...
Chytří jsou na to jistě dost — jak dokazuje už jen jejich název, který si zvolili ještě jako neznámá začínající skupina proto, aby byli v obchodech s deskami snadno k nalezení podle abecedy úplně na konci regálu. Hezkýýý ! Tleskám jim v duchu.

Jejich manažer byl rovněž génius — přesvědčoval je, aby hráli jako předkapela megahvěz¬dám, které byly buď už trochu za zenitem, nebo měly čím dál větší problémy s omamnými látkami. Tak se stávalo, že hvězdu show diváci vypískali (nebo se sama složila pod tíhou důkazů) a ZíZí zachraňovali pořadatele před vracením vstupného a měli plný stadion celý večer jen pro sebe ! Tím nechci nijak snižovat jejich význam a přínos, naopak, jsem jejich za¬rytým příznivcem, dokonce jsem se po vzoru Billyho Gibbonse po návratu z USA učil nějaký čas hrát čtvrtdolarem (dřív to fakt nešlo), než jsem zjistil, že nové kousky a starý pes nejdou ani v mém případě dohromady... Ale ráčíte uznat, že moje podezření logiku má — proč by právě oni neměli mít rozumný plán co s případnou popularitou, když dovedli myslet na budoucnost s takovou předvídavostí už v době, kdy ještě byli hovno v trávě ?

Mám pro to ještě jeden argument, ale neztraťte nit, vrátím se k němu za chvíli.
Rozhodně nepatřím mezi hudebníky, kteří na festivalech procházejí šatnami a v rámci zdvořilostní konverzace ohmatají všechny instrumenty, aby je mohli kolegům pochválit.
Nerad hraju na cizí kytary. Nerad se jich vůbec jen dotýkám.

A stejně se vždycky najde kamarád, který se chce pochlubit novým nástrojem a cpe mi ten svůj zázrak do ruky, ať si ji taky vyzkouším, ale ani v takovém případě si ji nevezmu na klín, jen jí tak povšechně (znalecky) hrábnu do strun hřbetem ruky a odborně proklepu ozvučnici a luby, avšak přitom pečlivě dbám, abych ji náhodou nechtě nepohladil, asi jako lékař, které¬mu rodiče přivedli do ordinace krásnou dospívající dceru. Pak stanovím diagnózu a navrhnu způsob léčby (zajímavě stavěná, hezký krk, příjemná barva, hlavně ve spodních středech... možná bych jí obul trochu silnější struny) a víc se o ten případ nezajímám.
S cizími kytarami je to totiž jako s cizími ženami.
Buďto se vám nelíbí, nebo byste ji taky chtěli. Obojí je špatně.

Je dokonce možné, a určité indicie tomu nasvědčují, že (některé) hudební nástroje mají duši. Inu, úplně se to vyloučit nedá. Jedni tvrdí, že mají, jiní že ne... a já říkám – záleží, kdo na ně hraje. A taky co. A jak.

Pokud by ale něco takového vůbec možné bylo, pak je ovšem nade vši pochybnost, že kytara má duši ženy. Kytara je prostě ženského rodu. Už jen ta podobnost tvarů... (tedy, ehm... když pomineme ženy-klavíry a ženy-trubky).
Můj dlouholetý souputník Petr, se kterým sdílím podobný názor na tuto věc, jednou udělal dobrý skutek a půjčil svoji mistrovskou baskytaru kolegovi v tísni. Cha ! Měsíc s ním pak nemluvila ! Úplně z toho šoku ztratila tón. Musel ji pak dlouho odprošovat a hrát na ni potup¬né stupnice a etudy, jako když se poznali, než se zase naučila normálně znít.

Sám jsem zažil něco podobného, když jsem dostal k narozeninám od přítele-kytaráře Pepy unikátní elektrickou kytaru, kterou pro mě osobně vyráběl několik let. Nějaký čas visela jen tak na zdi, jako ozdoba mého kytarového harému, chodil jsem se kochat její krásou (byla tak panensky nepoužitá), než mě napadlo, že ji vezmu na šňůru jako rezervní kytaru a ukážu jí ten velký svět, Le Mond, jak říkají Francouzi.
Samozřejmě mé stálé partnerce, Fender Winner, se kterou hraji už asi dvacet let, praskla struna (vzteky) hned při první písni. Chci o ní napsat pár slov, protože mezi kytarami byla největší láskou mého života.
Vlastně ani nevím, jak jsem k ní přišel. Byl jsem zrovna bez kytary, moje bývalá se utopila
ve sklepě při povodni, na novou jsem neměl, tak jsem hrál nějaký čas na to, co mi zrovna kdo půjčil, a pak jsme objevili v nějakých novinách inzerát. Mezitím jsem asi konečně něco vydělal, a tak jsme tam jeli a já jsem ji koupil. Stála mě 8500,— Kčs.
Byla to hrozná sukovice, pořád vrčela, neladila a měla hodně ujeté názory na to, jak má kytara znít, a vůbec dost svérázné představy o slušném chování v rukou hudebníka.

Hotové neštěstí. Ale na normální kytaru by uměl hrát každý, a tak mi to svým způsobem i vyhovovalo, mít zas něco extra. Vždycky jsem si také zakládal na tom, že na rozdíl od synků z bohatších papalášských rodin, kteří odmalička týrali značkové aparáty, jsem dokázal vyždímat poctivý rockový feeling i z kdejaké laciné napodobeniny, často stlučené na koleně z opovrhovaných tuzemských součástek.
Moje nová spolubydlící v sobě měla cosi zvláštního, něco nepopsatelného, co mě na ní od začátku velmi přitahovalo. Byla úplně jiná než ostatní kytary, na pohled snad i celkem hezká, ale nijak atraktivní, věčně neupravená, nenalakovaná, byla bystrá a pohotová, ale neskutečně drzá, panovačná, všechno muselo být po jejím, odmítala poslušnost a byla opravdu velice divoká, stálo mě hodně síly a vynalézavosti ji zkrotit.
To pak ale dovedla vydávat opravdu výjimečné zvuky...

Bylo to často o nervy, protože mi nikdy nic nedarovala, musel jsem během hraní v podstatě každý tón tlakem prstů permanentně dolaďovat a doslova násilím jí ho vnutit, a přitom jej něžně procítit (bylo pod její hrdost mi to nějak usnadnit), což však bylo v konečném důsledku pro mě velice užitečné, protože mě to aspoň naučilo být v každém okamžiku ve střehu a vnímat, co hraju. Kdykoli jsem třeba jen chvilku nedával pozor, hned se utrhla a začala hrát něco sama.
Časem jsme si na sebe zvykli, a tak jsem na ni hrál dál i potom, když už jsem si mohl dovolit koupit mnohem dražší a z obecného hlediska kvalitnější nástroje. Také z ní ale po mém boku za ty roky (v pozvolna sílící záři reflektorů)vyrostlaopravdunádherná,jedinečnáosobnost.Kolegové na ni vrhali lačné pohledy, ale nikdo z těch, kteří se jí odvážili dotknout, na ni nezahrál ani to obligátní HOŘÍ.

Každému, kdo se o to pokusil, se dost potupným způsobem vysmála.
Mělo to na mě velmi pozitivní účinky. Je možné, že až ona ze mě udělala toho originálního, sebevědomého kytaristu, za jakého mě dnes mnozí mají.
Onoho večera, kdy jsem jí utrhl strunu, jsem tedy (v nouzi) nabídl rámě její náhradnici, která vycítila šanci a uvedla se velmi slušně (na to, že nic neuměla), a tak místo toho, abych o pauze nechal své staré strunu vyměnit, odehrál jsem celý koncert na svoji novou hračku.
Druhého dne začal koncert už opět klasicky, tedy s winnerkou, ale to vám bylo neskutečné rodeo ! Kytara se mě snažila za každou cenu znemožnit, hrála, s prominutím, úplně zprdele — vrčela, chrčela, chroustala, bruměla, nedala se naladit, a dokonce mě několikrát kopla, když jsem nechtě sáhl na její zástrčku...

Zdroj: http://www.daranus.eu/