Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele (Sókratés).
No prosím. A já myslela, že je to problém dnešní mladé generace, školou povinné. Tak to jsem se hluboce mýlila.
Samozřejmě, že každá generace má své mouchy. Občas i zapomínáme, že jsme nebyli žádní „lumen“, ale zvěsti o příhodách ze škol, které čas od času prosáknou na veřejnost, bývají dosti šokující. Nejen že je v módě terorizovat své spolužáky, nebo mladší žáky, ale dokonce i učitele. Myslím si, že je to důsledek nedostatečných pravomocí na stranách pedagogů. Když si tak vzpomenu na svá školní léta, zkusit jen malý zlomek toho, co si dnešní školáci dovolí, nezůstalo by jen u třídní, či ředitelské důtky, popřípadě snížené známce z chování. Nejspíš by dotyčný dostal pár dobře mířených, osobnost neosobnost. A mělo to mnohem větší výchovný dopad, nežli dnešní psychologické přístupy k těmto mladým delikventům.
Záleželo samozřejmě také na tom, jakou měl ten který učitel autoritu. Ta se nedá získat, ta prostě je. Moje učitelka českého jazyka na základní škole toho byla názorným příkladem. Nikdy nepotřebovala zvyšovat hlas, vždycky měla klid ve třídě, respektovali jsme ji a navíc jsme ji milovali. To mi teda vysvětlete. Naproti tomu pan učitel na hudební výchovu neměl ve třídě klid nikdy, zkoušeli jsme na něj různé fígle, jako chlapci, když místo přezpívání dané písničky odrecitovali její text. Ale vše v poklidu, i veselo bylo. Nevím, jak je dneska ve škole veselo. Syna mám odrostlého a pokud zavzpomínám na jeho školní a studijní léta, vždycky se našel učitel, nebo profesor, který měl tzv. přirozenou autoritu, čím byl přísnější, tím víc byl oblíben.
Nezávidím učitelům jejich profesi, já bych asi nebyla tak ledově klidná, abych nějakému drzému výrostkovi jednu nevyšila a od toho by se odvíjelo nejspíš i nedorozumění s rodiči. Mnozí z nich jsou také zralí na rákosku.
Nuž uvidíme, kam až benevolence ve výchově dospěje, třeba budeme mile překvapeni. Mě už nezbývá nic jiného, než si počkat, až budu moci sledovat výchovu svých vnoučat. A nejsem si jistá, že mi občas neujede ruka…
Vaše Marc
Vídáme je na každém koncertu, herci na každém p?edstavení. I politici je mají. Kde kdo je má… Jsou to naše sp?ízn?né duše, obdivující naše „výtvory“, naše zdary i chyby. Jsou tolerantní, v?tšinou znalí a my je máme rádi.
Everest, p?esn?ji ?e?eno Mount Everest, nejvyšší hora sv?ta.
K Port? bezesporu pat?í pocit lehkého závanu dobrodružství. 
Country v naší kotlin? p?edstavuje pro v?tšinu lidí druh hudby, pohybující se léta na tzv. okraji žánr?. Krásná definice velkovýrobc? populární hudby! Ale není to jen styl hudby. Je to p?edevším život, životní styl, Vaše bezprost?ední okolí, které, jaké si ud?láme, takové máme.
Budoucnost není jen pohled do k?iš?álové koule, ?i šustící karty v rukou v?dmy. Je to n?co, co bychom asi všichni cht?li znát, ale bojíme se nahlédnout. V?tšinou necháváme život plynout v domn?ní, že vše jde tak, jak to máme kdesi p?edepsáno a pokud se k našemu sluchu donese informace typu – silou myšlenky lze b?h osudu ovlivnit – díváme se na ni skepticky. Ale ne všichni…