Dlouhou, dlouhou zimou unavený datel,

z dubového kmene si kamaráda stvořil

a vroucně si potom přál,

aby ten lesní muž ožil.

V zasněženém kraji kamaráda nemít,

To bývá přeci smutné,

vždyť někomu svá trápení svěřit,

je i pro datla nutné.

Ztichlým lesem hledí vlídně vrásčitá tvář,

Spolu s datlem těší se na sluneční zář.

Až jarní vánek zašumí v koruně listovím,

o čem si ti dva v zimě povídali,

to už se asi nedozvím.

Možná první vlaštovka pak řekne mi:

Kdes přišel na takový nápad?

Ten datel měl třeba jen hlad!

Autor: Ondřej Šikl