Do Řevnic se těším jako malý kluk na koloběžku...
Vojta Kiďák Tomáško z Lokte nad Ohří je západočeský folkový písničkář a skladatel. Má již od trempských let přezdívku „Kiďák“. Za dobu svého účinkování na folkové scéně napsal určitě více než pět set skladeb, řadu z nich pro jiné interprety folk a country hudby.
Aniž by se s tím nějak chlubil, je držitelem zlaté Porty, získal dvakrát autorskou Portu, vlastní spoustu dalších ocenění, udílených na různých velkých festivalech. Ale jak říká, nejkrásnější cena je poděkování od těch, kteří ho poslouchají...

Už "odedávna" máte přezdívku Kiďák, připomeňte nám prosím, jak jste k ní přišel.
Skoro každý správný trempík měl svou přezdívku. Někdo byl Johny, někdo Čára, někdo Tom, no a mě říkali kluci na čundru - Kide. Pak jsme se ale dozvěděli, že existuje jakýsi Kapitán Kid z osady Island, tak mně přezdívku upravili a už mi to Kiďák zůstalo navěky. Vím, že to není úplně nejkrásnější, jenže s tím už nehnu. Zase ale lepší, než kdyby mi říkali Timur, Čuk a Gek, nebo vážený soudruhu, ne?

Máte letos před sebou řadu koncertů, ať již sám nebo společně s Ríšou Melicharem či s Roháči. Kam se nejvíce těšíte?
Já bych o nějaké řadě koncertů moc nemluvil. Spíš je to sporadicky, protože krize zasáhla i do kultury. Chybí peníze a tak pořadatelé berou většinou jen známější tváře, aby měli návštěvnost. Ale přece jen pár recitálů bude. Jak s Ríšou, tak samostatně. Na stránkách www.vktomasko.net se dozvíte, kde hraju a budu šťastný, když přijdete a vezmete s sebou i známé. Je fajn, když má člověk pro koho hrát.
A kam se nejvíc těším? No přece všude. Nevybírám si. Každý divák je mým přítelem a já na těch prknech s plnou zodpovědností chci dát to nejlepší. Třeba si teď někdo přečetl mé povídání a je to právě člověk, který pořádá, nebo chce pořádat festiválek, či posezení při kytaře někde v klubu, nebo v kulturáčku. Takže jsem tady. A přijedu rád.

Před dvěma lety jste právě s Ríšou Melicharem vydali dvojalbum Srpnové trávy. Připravujete další kolekci vašich společných skladeb?
Na Srpnové trávy jsem hodně pyšný. Tedy, ne, že bych nějak zatracoval ostatní alba. To ne. Ale myslím, že se nám s Ríšou povedlo udělat něco moc pěkného. Ovšem zásluhu na tom mají samozřejmě i hosté a vynikající studio Avik v Plzni. Takže je to fajnová týmová práce. Neříkal bych to, kdyby to neříkali ti, co si Srpnové trávy koupili.
Nahrát nové CD by nebyl až zase tak veliký problém. Stačí zajít do studia v Plzni, najít vydavatele a je to. Samozřejmě je také nutno sehnat potřebnou částku. Ale myslím, že je ještě trochu času. Nehodlám chrlit každým rokem nová alba. Písničky by se měly nejdřív obehrát před publikem a pak pečlivě zvážit, kterou zařadit a kterou ne.
S Ríšou, mým dlouholetým přítelem, jsme se museli dohodnout, že na čas ukončíme naši činnost. Dohrajeme, co máme nasmlouváno a bude pauza. Proč? Ve dvojce přece jen stojíme o něco víc, než když hraju sám a pořadatelé šetří, obvzlášť v této době. Navíc Roháčům to teď šlape a přibývají jim koncerty, což je dobře. A kapela měla vždycky přednost před naší dvojkou. Sám budu lacinější, ale i smutnější. Bez parťáka se mi bude stýskat. Navíc nemám auto a tak mě čeká kodrcání vlakem, autobusem, stopem a pěšky. A v mém věku už to jaksi není ono. Ale pořád to nevzdávám. Musí být líp. Přece jinak by mi vesmír ty písně neposílal. Jsou tady pro to, abych je hrál, ne?

Vaší nejznámější skladbou mezi více jak 500 kousky je nejspíš "Toulavej". Mezi další velmi oblíbené patří Nebe plné koní nebo Zelená košile. Vy ale píšete i pro jiné interprety - Věru Martinovou, skupinu Fleret, pro Vladimíra Čecha. Jsou to písničky na objednávku nebo jakým způsobem vznikají?
Na objednávku fakticky psát neumím. Prostě přijde písnička, sedím někde v šatně na Portě v Jihlavě a brnkám si ji. Pak mi Věrka řekne, že se jí to líbí a já ji řeknu, je to tvoje. To je celé. Najednou to pak slyším z rozhlasu a je to fakt hezký pocit. U některé skladby přímo tuším, že by sedla víc jinému interpretovi než mně, a tak mu ji pošlu a on si ji buď vezme, nebo mě s ní pošle do háje. Velikou radost jsem měl, když jednu moji písničku nazpíval mužský sbor z Ratíškovic. To mě mrazilo. A Flereti, jojo, to je aranž. Pan Rokyta na cimbál, nádherné housle a hlas Zdenka Hrachového. Pak jen nevěřím vlastním uším, co se dá udělat z několika tónů a pár slovíček. Nejvíc ale moje skladby umí procítit Roháči. To je jasné. Moje kultovní a nejoblíbenější kapela. Však jsem taky stál u zrodu. Pořád se cítím jako jejich součást, ačkoliv už léta s nimi nehraju. Ale myslím, že se máme rádi a vzájemně si jeden druhého vážíme.
Určitě mi dělá dobře, když si někdo známý písničku vezme a udělá ji po svém. Jsem trochu ješita, jako každý komediant. A když někdo má zájem, proč se bránit? Poslední moji písničku jsem teď věnoval Radkovi Tomáškovi, tak jsem na to moc zvědavý. Snad si ji dáme společně 23.dubna na Balbínce.
Taky by se mi ale líbilo, kdyby nějaká mladá, třeba folkrocková kapela, nebo dokonce rocková, natočila po svém pár mých skladeb. Ale za nikým nebudu běhat a vnucovat se a oni už zase mají trochu jiný vkus, takže mi to nehrozí. Ale kdyby... můžeme se domluvit. Materiál by byl. Teď jednu těžší otázku: Jaké je publikum dneška z pohledu folkového písničkáře?

Publikum se změnilo. Ti co chodívali v osmdesátých letech jsou už přece jen starší. Mají děti, vnoučata, baráky, zahrádky, různé zdravotní problémy a taky zpohodlněli. Zapnou bednu a už se jim nechce zvednout zadek, sundat papuče, natáhnout boty a jít někam do kulturáku. Pustí si CD, nalejou skleničku piva, pohodlně se uvelebí do křesla a mají kulturu. Nebo se kulturně vyžívají v různých Ordinacích a Ošklivkách Katkách a jim podobných skvostech, kterými nás statečně zásobuje braková Nova a Prima a další. Vůbec jim nedochází, jak chřadnou a hloupnou. Jenže právě to je účelem všech těch telenovel. Udělat z lidí nemyslící hovádka, bez vlastního rozumu. Závisláky, se kterými se lehce manipuluje. Je mi z toho často na zvracení. Proto taky děkuju a vážím si každého, kdo přijde na koncert. Jen už prosím neubývejte. Tato zem je krásná, jen potřebuje uzdravit. Hlavně duševně uzdravit. Snad k tomu maličkým dílečkem přispívám. Doufám.
Když jsem viděl, co dokázala televize udělat z nádherné knížky Zdenka Šmída „Proč bychom se netopili“, bylo mi k pláči. To by snad mělo být trestné. Díval jsem se, protože Zdenek je můj kamarád a bylo mi ho každým tím zpackaným dílem víc a víc líto. Kam až to necháme dojít? Kam až to chceme nechat dojít? Zvedne už konečně někdo klacek a požene tu nekulturní, nenažranou a hrabivou verbež? Ty nafoukané, arogantní a hloupé nýmandy nejen z televize, ale i z rozhlasů? Valí se na nás nicota, vulgarita, povrchnost a brak. Mizí krásná čeština. Ptám se proč? Je mi smutno. Promiňte přátelé, nechal jsem se unést.

Jste držitelem mimo jiné zlaté Porty i dvou Port autorských, zúčastnil jste se mnoha festivalů folk a country hudby - co je podle Vás nejdůležitější poselství těchto festivalů?
Já nevím. Poselství? Kdo teď o nějaké poselství stojí? Tenkrát ano. Tenkrát bylo poselství jasné. Byl daný nepřítel, byla barikáda. My - oni. Poselství bylo mezi řádky a lidé uměli moc dobře číst a myslet. Stáli vedle sebe a naslouchali. Aby jim jediné slovíčko neuniklo. Aby pochopili a trochu se napřímili. Vzpomínám na plzeňské Porty a nezapomenu. Nejen tu neskutečnou návštěvnost, ale hlavně tu sílu, která se z hlediště přelévala na jeviště a obráceně. Uměli jsme brát i dávat. Vážili jsme si jeden druhého a uměli naslouchat. Krásně to zpívá Hanka Ulrichová: musíš mluvit tiše, aby tě bylo slyšet... To je veliký kus pravdy.
Teď se podívejte okolo sebe. Jakýkoliv festival se neobejde bez alkoholu a různých stánkařů. Prosím, jíst a pít se musí. Ale prodávat balónky a cukrovou vatu a tisíce různých kýčů? Nafukovací hrady a splašený býk? Proč? Jen se rozhlédněte, kolik z návštěvníků a platících diváků opravdu pozorně poslouchá. A kolik z nich si telefonuje, kolik z nich se baví a pokřikuje, kolik rodičů nechá běhat děcka před pódiem a hulákat. Víte, jak je nám, když si tam stoupneme a chceme vám zazpívat o přátelství, o lásce o víře a naději? Víte, jak je nám, když se díváme do publika, které čeká jen na tu svoji známou hvězdu, protože ji zná z televize? Jak je nám, kteří vás toužíme svými písněmi pohladit, rozesmát a dát vám to, co sami ani neumíte říct? Posloucháte to vůbec? Zbylo vám ještě trošku pokory a citu? Nebo chcete jen kulisu ke svému pivu a klobáse? Nebylo by lepší a pohodlnější, kdyby na nějakou plachtu pořadatel promítl naše ksichty, pustil naše CD a my bychom si šetřili cestu, čas a nervy? A přitom chceme tak málo. Trochu úcty a tolerance. Trochu pochopení a uznání. Protože bez vás, milí diváci a posluchači, bez vás jsme zbyteční. A hlavně vás máme rádi. Proto za vámi jezdíme. Víte?

Budete společně s Ríšou Melicharem hostem letošního českého národního finále Porta v Řevnicích. Bude se koncertovat na různých místech ve městě, kde vás najdeme?
Stačí se podívat na internetové stránky Roháčů www.rohaci.cz, nebo na moje (www.vktomasko.net).
A do Řevnic se těším jako malý kluk na koloběžku. Zazpíváme jak s Ríšou, tak i sám budu mít recitálek, kde představím spoustu novinek. No a večer určitě dám kalíšek a posedím s přáteli. Fakt se moc těším. Vždyť paní Porta je pořád nejkrásnější dáma. To se klidně vsadím.

Na co byste se rád prostřednictvím e-portýru zeptal Věry Martinové?
Milá Věruško, řekni, kdo je na světě nejkrásnější? Malá nápověda VM
A teď vážně. Myslíš, že ještě napíšu něco podobného jako „Studánku“ a ty přijdeš a řekneš že se ti to líbí a pak z té mé písničky uděláš zase neskonalou nááádheru? To bych si strašně, ale strašně moc přál.

P.S. VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM! Ať kytara krásně zní a struny nepraskají!:-)
Za přání samozřejmě moc děkuju a všem slušným lidem přeju krásné dny plné pohody.
Písničkář z Lokte nad Ohří, Vojta K. Tomáško