Slávek Janoušek, kterého se ptal Víťa Troníček, kterého se ptal Roman Horký, kterého se ptala Lenka Slabá, které se ptal Luboš Stráník, kterého se ptal Pavel Žalman Lohonka, kterého se ptala Pavlína Jíšová, se ptá Jana Žambocha...

Ahoj Honzo, pamatuju si Tě jako začínajícího písničkáře před dávnými lety, někdy zkraje tisíciletí, který mě zaujal písní s hlubokým textem. Tuším, že byl o babičce, která prošla koncentrákem, a určitě tam bylo slovo hereze. Už si to přesně nepamatuju, spíš jen ten pocit, kdy jsem si říkal: Hele, konečně někdo! Od těch dob jsem od Tebe slyšel spoustu písní s opravdu důležitým obsahem. Zajímalo by mě: Vychází Tvé písně přednostně z tématu textu, nebo máš třeba napřed melodii, ke které hledáš téma? Nebo to vzniká nejčastěji současně? A kdybys to třeba i s příklady objasnil.

Slávku, předně bych chtěl zdůraznit, že jsem nesmírně rád, že sis k otázkám vybral mne a že sis s nimi dal takovou práci. Mám tě moc rád a vážím si tě, jako člověka, jako tvůrce písní. Děkuju! Na Spotify jsem si udělal takový playlist a pojmenoval ho Srdce leze po stropě. Při tvojí Imaginární hospodě jsem mockrát brečel, radostí z něčeho velkýho v písni, smutkem, jak je to pravdivě jasný, ačkoliv imaginární. Tvůj song je v tom playlistu taky. Slavím okamžiky, kdy mne písnička emocionálně zasáhne. Je to něco, po čem v hudbě jdu a ty to v mnoha písních máš. Děkuju!

No a ohledvá první otázky...  Většinou u mne vycházelo vždycky vše od kytary. Měl jsem vždy nějaký hudební nápad, který jsem rozvinul a postupně ho vybrousil do konečného tvaru. Ten měl pak jasnou formu a jeho melodie jakoby po nějakém tématu volala. Když se mi pak téma s hudbou konečně propojilo, vždycky jsem na to sednul a napsal to. Brousil, škrtal, hledal slova různě ve slovnících, navážel materiál a těžil z něj, ať už přímo, nebo v asociacích a rýmoval. Takhle vznikaly až na pár výjimek snad všechny písně na prvních dvou deskách. Jsou to texty psané na melodie s tím, že jsem se vždycky pokoušel uslyšet, o jaké téma melodie, rytmus a harmonie songu prosí. Samozřejmě to také souvisí s tím, co jsem v daný okamžik prožíval a v jakých emocích jsem se zrovna ocital. Asi bych nechtěl v bezstarostných letech psát jen smutně, nebo naopak, když mi není zrovna hej, tak se pokoušet o vtipné verše. Nebylo by to pravdivé, i když samozřejmě, v rámci praktikování a zdokonalování textového řemesla na něčem takovém asi nezáleží.     

Umíš vystihovat atmosféru, až mráz po zádech přeběhne, což mám velmi rád. Umíš napsat detail, který tu atmosféru perfektně podpoří. Ale někdy mám pocit, že je ve sloce až přespříliš textu ve snaze dostat tam všechno podstatné, že je to občas až na úkor melodie, která najednou osciluje jen mezi několika či jen dvěma tóny, nahoru, dolů, že sloky jsou tak nahuštěné, až už se člověk těší na osvobozující jednoduchý zpěvný refrén. Svobodáááá. Děláš varianty slok proto, že se přesný rytmický model první sloky nedá zopakovat a lépe je uhnout k té variantě kvůli silnějšímu sdělení? Neboli jak moc škrtáš? Přepadá Tě ta píseň? Nebo na to jdeš s pocitem: Musím něco napsat a nějak to dopadne?

Ano, uznávám, že jistá ukecanost některým mým písním rozhodně nechybí! Vždycky se raduju, když napíšu něco krátkého! A jinak, po čase jsem začal zjišťovat, že mi striktní forma nevyhovuje a že mi nevyhovuje ani nutnost rýmovat. Jakoby mi pravidla překážela a žrala tu sílu, která na mne sálá z některých písní ve volném verši. Jakoby rým rušil emocionalitu a vyhlazoval krátery po dopadech slov ve mně. To já prostě tak nechci, chci jít víc do hloubky a s rýmy se mi to nedařilo. No a co se týká škrtání, píšu texty v počítači, takže tam se prostě slovo, nebo celý verš maže. Ale někdy si je odkládám dolů pod rozpracovaný text, pokud mám tedy pocit, že je to škoda poslat do věčných wordových lovišť. Mám v telefonu spoustu textů a taky v počítači v jednom souboru nápady za mnoho let zpátky. Když konečně sednu a začnu psát, dost s tím vším pracuju a hledám, co se s hudbou propojí. Takhle jsem napsal poslední dvě desky. Odjel jsem pryč z civilizace a na jedné chatě, sám jen s krbem a vínem vzýval a prosil Pánaboha a múzy, aby mi pomohly všechno podstatné dokončit. Je to pro mne vždycky strašně těžká práce a zároveň radostný a soustředěný ponor do písničkářské profese, kterou jsem si postupem času vybral jako hlavní smysl života.      

 

Po Jirkovi moravském Brabcovi moderuješ pořad převážně o folku na TV Noe.(Taky po něm něco mám. Triko, které jednou u mě zapomněl v autě a už jsem mu ho nestačil vrátit, používám jako noční košili.) Jak Tě tato práce naplňuje? Jsi pouze moderátorem, nebo dnes spíš i dramaturgem a scénáristou? Kam směřuje pořad v budoucnu? Představovat nové mladé, novinky o starých bardech nebo kam máte namířeno?

Ano, v listopadu roku 2021 měl pořad Mezi pražci narozeniny. Oslavil stý díl a běží desátý rok. Na začátku to pro mne byla velká výzva, moderovat něco před kamerami bylo pro mne nové. Naučil jsem se, že je nutné umět text propojováků nazpaměť a nezdržovat zbytečně štáb. Jirka moravský Brabec mi na začátku kompletně psal, co mám povídat a s režisérem Pavlem Strakošem byl také dramaturgem. Tohle jsem po Jirkovi převzal a na obsahu pořadu dělám s Pavlem. Je to pro mne mise a rád sloužím žánru, ze kterého jsem vzešel a který mám rád. A kam Mezi pražci směřují? Snažíme se míchat osvědčené hvězdy s mladými a někdy i začínajícími. Snažíme se pouštět kvalitní a zajímavou tvorbu. Je také skvělé, že českou scénu v magazínu osvěžují reportáže z Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, kde točíme různé zahraniční interprety. Divák si tak může objevovat i něco odjinud a pak to třeba porovnávat s tuzemskou tvorbou. Myslím si, že pořadů, které se v televizi věnují folku, už moc není, natož aby v nich byla nějaké soustavnost. Jsem šťastný, že televize NOE dává tomuto žánru dlouhodobě prostor a nesmírně rád jsem toho součástí.      

Nedávno jsi s kameramanem navštívil v Kdanicích Textovou dílnu při tvorbě a natočil rozhovory s ústředními osobami dílny a částí tvorby na zadaná témata. Zhruba osmiminutový sestřih se mi pak v tom pořadu TV Noe velice líbil. Mám jen malou výtku: zpovídal jsi například novou členku, která na textovku přijela poprvé, což je dobře, ale ani jednu otázku jsi nepoložil básníku Jiřímu Žáčkovi, který tam byl rovněž poprvé, ale byl určitě tou nejváženější návštěvou této dílny, což mi přišlo jako velká škoda. Nic, už to bylo. Nicméně bylo by možné tento výsek z pořadu pověsit na facebook neboli stránku Textové dílny? Protože si myslím, že by to byla dobrá propagace Textové dílny. Uměl bys to zařídit?

Udělat reportáž z Textovky jsme měli v hlavách už dlouho, konečně se to podařilo. Chápu, že básník Jiří Žáček je veliká persona a že ti v reportáži chyběl. Na druhou stranu, pro mne jsou a byli důležití spíše hybatelé a zakladatelé a vědom si časového prostoru, který byl pro reportáž v magazínu vymezen, dal jsem slovo raději jim. Kdybych měl o pět minut víc, nejspíše bych pana Žáčka také poprosil o pár vět. Omlouvám se. A reportáž se pokusím zajistit, úkol pro mne!

A z toho mi vyplývá další otázka. Na Textovou dílnu jsi kdysi zpočátku jezdíval zcela pravidelně. Pak jsi dostával ceny Anděl a přestal ses na čas objevovat, což nechci dávat do souvislosti. Třeba to jen tak vyšlo, že to nevyšlo přijet, že se nehodil termín. A pak ses zas v poslední době k naší radosti začal objevovat častěji, a to nejen „pracovně“ s TV Noe. Cítíš se být ještě členem Textové dílny, nebo je to jen třeba nostalgie a chuť se zase potkat při takovýchto příležitostech se starými kámoši?

Já a Textovka... Přišel mi tento podnik vždy tak trochu jako takový skautský oddíl, jehož jsem nesmírně rád doživotním členem a do kterého jsem vstupoval jako ucho a postupně se ze mne stal něco jako old skaut. Čili už nejezdím na každou oddílovku, uvolňuju prostor mladším, ale sem tam se na akcích objevím. Moc rád se potkávám s přáteli a poslouchám, co kdo nového vytvořil. Zároveň také cítím, že mi hromadný způsob psaní na zadání nevyhovuje a že potřebuju k textařině absolutní klid a soustředění. Nevyhovuje mi ani časový limit a vždy ze mne na Textovkách vypadávaly spíše blbiny, než abych zatínal verši hloubjejc. Obdivuju všechny, kteří to dokážou! A ještě jedna věc. Mockrát jsem dal přednost koncertům před Dílnou, jezdím na ni, když v ten víkend nemáme s kapelou žádný hraní.  Už teď se těším na další Textovky, které se potkají s mým volnem! 

Předposlední otázka je možná taková intimní. Byl jsi věřící v Boha v dětství či mládí? Ta fascinovanost nad tím, jak jsou věci řízeny, na mě míří z Tvého skvělého posledního CD Světlojemy, výborně zahraného, s krásným zvukem. Akorát Máme rádi refrémy se mi moc nelíbí, zejména tím zbytečně dlouhým závěrem, (v bookletu máte refrény, grafik byl přehnaně spisovný), hlavně mi tam ta píseň vůbec nepasuje. Protože ostatní písně jsou úžasné. Jak jedeš do Osla norsky říci Miluji tě za svou mámu. Jak Tě najde po letech ten lístek od mámy v knížce, co si máš vzít sebou na cestu. Ten pocit sounáležitosti s těmi dávnými osobami v Dýchej. Ten údiv nad tím, kdo to všechno řídí. A krásně tam zdánlivě ležérně zpívá Stáňa. To zjištění, že člověk ty odcházející nechává v kontaktech v mobilu a ještě ke všemu jim někdy volá… mám to stejně. Vydřeš to v sobě? Nebo Ti to posílá? Jak to máš?

Ha, Supersong! Vidíš to Slávku a to je přesně ten pokus o jakýsi ironizující fór, který se asi moc nepovedl. Jak "refrémy" kde jsem se snažil upozornit na to, že některé refrény některých písní v rádiích jsou tak blbé, že si zaslouží být refremama. (Po diskusi v kapele jsme to v bookletu dali správně, aby nás snad někdo nepodezříval, že nevíme, jak je to správně.) Tak ten dlouhý závěr... přišlo mi vtipné to udělat do ad absurdum a měnit tam trochu sled akordů, aby byl člověk zneklidněn a nemohl jsem se nabažit toho ostentativního banja. No a víra je pro mne jasná věc. Je mi sympatický způsob, jakým to mají vymyšlené křesťani, ale v Ježíše se mi zatím nepodařilo uvěřit. Spoustu mých přátel mi vyprávělo o svých vzplanutích a o jejich uvěření v Něho v jeden zázračný okamžik. Povídali, že to bylo něco, jako když se najednou zamiluješ. U mne k tomuhle nikdy nedošlo a vždy mi překážel rozum a různé argumenty, proč se nenechat takhle šíleně a krásně pobláznit. Nejspíše je mi souzeno hledat a doufat víc než věřit právě a jen v křesťasnkého Boha. Na druhou stranu, je mi jasné, že to všechno kolem není jen tak a že nad námi Něco je. Velký Přesah a Tajemství. Myslím si, že by tomu člověk měl jít naproti a třeba i tím, že nepromarňuje svoje dary. Když je neustále tříbí a volá po inspiraci, je jisté, že mu Velký Přesah něco pošle. Naše písně za nás nikdo nenapíše, naše životy za nás nikdo jiný neodžije. A protože cítím, že se některé texty ze Světlojemů fakt povedly, rád bych šel říct svoje "děkuji" do Santiaga. Třeba se po cestě zamiluju.   

Víťa Troníček  mi dal taky sedm dlouhých  otázek, tak ten počet v této štafetě otázek a odpovědí dodržím. Poslední bude krátká. Představuju si Tě, jak sedíš na pařezu v zimě, kolem sníh, a Ty nahráváš svou skladbu, ambientní zvuky lesa a hlasy ptáků. Dřevař se dřevem v ruce mezi stojícím dřevem poslouchá řeč dřeva. Zpěv dřeva? Jak to s námi dopadne?

Stromy o nás vypráví ne zrovna povzbudivé věci. Už od malička slýchám, že je potřeba přírodu chránit a že ji ničíme čím dál víc. Myslím si, že změnit to v globálním měřítku nelze a že to s lidstvem dopadne špatně. Každý jeden člověk to může jen mikroskopicky brzdit tím, že nepodlehne pokušení si to zde na Zemi jen a pouze užít. Takže kde hledat optimismus? V tom brzdění přeci! :-)

Mějte se dobře, Honza a Žamboši!

Otázky kladl Slávek Janoušek