Básničky patřily do spektra mých zájmů od raného dětství, a tak se v podstatě logicky v pozdějších letech moje kroky v tomto směru zákonitě protly s cílenými aktivitami Mirka Kováříka, který tlačil moderní české poezii káru vytrvale a systematicky už po profesionální linii.

Tenkrát to pro mne byl jakýsi celkem zajímavý, ale mně na hony vzdálený pán, který se upsal lehkonohé Múze Poezie, hlavně po interpretační a propagační stránce. Nesmírně jsem si tohoto nevšedního a trochu zvláštního človíčka vážila a byl pro mne jasnou ikonou na tehdejším literárním poli.

Přelomem ve vztahu k tomuto oduševnělému propagátorovi poezie a vstřícnému pedagogovi bylo mé setkání v zázemí Porty a následně dalších folkových pořadů, kde působil také jako konferenciér. Mirek se sice dokázal neuvěřitelně vcítit do řádek básní celým srdcem a při přednesu vlál po jevišti jako motýl unášený větrem slov, neváhal si s mikrofonem v ruce kleknout a téměř se dotýkat čelem podlahy, ale v osobním kontaktu – alespoň ze začátku - si zachovával lehký odstup. Roztával teprve při širších rozhovorech o jeho oblíbených básnících, jako byl Orten, Zábrana, Kolář, Blatný a další, nebo při probírání veršů mladých talentů, kterým se snažil pomáhat v jejich růstu. A to nejen ve svých pořadech Zelené peří, s nimiž jezdil kromě Prahy také do Brna a Českých Budějovic. Moc ráda jsem poslouchala tyto programy i na rozhlasových vlnách, stejně jako jeho Dobré jitro, sledovala jsem jeho články v Literárních novinách a Tvaru – byly tak nějak jiné, jako by mluvil jiným, ale pro nás srozumitelným jazykem… Do krátkého výčtu patří nesporně i jeho pořad s názvem Poetické nocturno. A pokud se vrátím ještě víc do minulosti, vybavuji si ve druhé polovině šedesátých let, v době mého plzeňského působení, jedinečnou příležitost poznat také litvínovské Docela malé divadlo, které pomáhal založit a kde také působil. Ale teprve hodně dlouho poté jsem zjistila, že Mirek v mládí verše také psal, a to pod pseudonymem Jiří Kott. Vydával je v padesátých letech v samizdatu, což mi bylo velice blízké. Ale až po Sametu, v roce 2014, vyšel výbor z těch sbírek pod názvem Ovoce noční.

Ovšem Mirkovým největším a nezpochybnitelným favoritem byl básník Václav Hrabě. Uspořádal z jeho literární pozůstalosti k vydání několik básnických sbírek jako třeba Blues v modré a bílé nebo Blues pro bláznivou holku. Jeho verše přednášel nejčastěji. Jako by s předčasně odešlým básníkem srostl přes švy jeho veršů, jako by vstřebal jeho řádky celou svou křehkou duší. Mirkův specifický styl recitace, kterou on ale recitací vůbec nenazýval, byl zvlášť u těchto veršů doslova citovým gejzírem hlasu a pohybů. Milovala jsem jeho hektický přednes a je mi líto, že už ho nikdy neuvidím na portovním nebo jiném pódiu se širokým rozmáchlým gestem, jako kdyby zval všechny vnímavé posluchače do svého nevšedního světa POEZIE…