Při letošním národním finále Porty v Řevnicích, které se koná na konci června, bude tento festival folkové, country, trampské a jinak příbuzné hudby slavit padesátiny. Přijede řada lidí, kteří tvořili historii Porty, mezi nimi i kapela Scarabeus.

Kapela Scarabeus vyhrála dva ročníky Porty za sebou v jejích začátcích, kdy těžko někdo mohl tušit, že tenhle - mnohými nechtěný - festival oslaví půl století svého trvání. A co víc, skupina Scarabeus slaví letos taky padesát let od svého vzniku. Takže žádný div, že současná zpěvačka skupiny Radka Nýdlová zprodukovala  rozhovor s kapelníkem Láďou Bartákem, který si tohle půlstoletí se skupinou zažil.

Jak vlastně vznikl název Scarabeus?

Abych byl upřímný, já jsem moc nadšený nebyl. Ale byla taková doba v tom devětašedesátém roce, že se začaly přejmenovávat názvy, my jsme měli jet za měsíc na Portu a neměli jsme jméno. Dívka, co s námi hrála - Andulka Jírová - přišla s tím, že tatínek nám doporučuje Scarabeus, že to je takový nezávadný název, jde o uctívání boha Slunce. (pozn. autora pro nepamětníky: to byla doba, kdy ještě byli cenzoři a řada skupin, jejichž název připomínal něco západního, se musela přejmenovat. Z Rangers se stali Plavci, z Toronta Brontosauři, z Greenhornů Zelenáči, z Taxmenů Krajánci apod.)

Kdy byl první koncert? 

My jsme hráli s Honzou Čapkem Krisťákem jako Mohykáni, tak jsme byli v šedesátém sedmém roce na Portě, a když jsme vyhráli, část lidí se rozhodla, že už nebudou vystupovat veřejně. Šli jsme na Portu rovnou z lesa do Ústí nad Labem a vyhráli jsme. Pak jsme byli na Portě i v roce 1968, ale to už jsme nevyhráli. Krisťák potom řekl, že končí, že chce dát dohromady dívčí kapelu – a vznikly Schovanky. Chodili jsme na sleziny, tam jsme se seznámili s Andulkou Jírovou a já jsem přivedl ještě pár dalších, taky Jardu Mináře, Jirku Konečného a šli jsme na první Portu. Jeli jsme tam jako outsideři - a vyhráli. Pak jsme rozšířili kapelu o Bohouše Navrátila a jeli dál, po šesti letech docela úspěšné činnosti jsme se rozešli. Asi jsme byli unavení, kšeftů jsme měli docela dost, k tomu předělávání textů při nahrávkách ve studiu a jedno k druhému, tohle všechno to způsobilo. 

Kvůli jaké muzice jste se vlastně dali dohromady?

Kvůli trampské muzice. Moderní trampská písnička, to nás zajímalo.

Co bylo v té době asi nejtěžší, když samotný tramping to neměl lehké?

Nevím, co bylo tenkrát nejtěžší, protože my jsme byli plni nadšení z toho, že jsme vyhráli, tím prvním úspěchem nové formy trampské písně. Hned druhý den nás točila televize, pak jsme měli v televizi poslední přímý přenos s Brňáky z Flóry Olomouc. Další natáčení bylo s režisérem Pavlem Brezinou, seriál Dobrodružství šesti trampů... Všechno to tak nějak šlo, takže nejtěžší... Nevím.

Co bylo asi to první, co udělalo kapele jméno? 

To bylo v bývalé Fučíkárně. Tam byl pořad, už si nevzpomenu, jak se jmenoval, nás tam někdo pozval, asi Tábornická unie, a to byl pro nás takový vrchol. Reakce publika i organizátorů byla velkolepá, byl to impuls. Zúčastnili jsme se předkola Porty a ještě jsme vlastně ani nevěděli, jestli vůbec postoupíme. Byli jsme tam druzí, vyhráli Havrani. Pamatuji si, že tenkrát za námi přišel někdo od Havranů a řekl nám, že jsme byli mnohem lepší. Pak jsme v šedesátém devátém Portu vyhráli. V sedmdesátém jsme si to zopakovali, ale to už nehodnotila porota, ale diváci.

Láďo, proč nastalo to období, kdy o vás vlastně nebylo nic slyšet? 

Jak jsem říkal – taková ta ponorková nemoc, pak se dělaly nutné přehrávky, tam byly nějaké problémy. Bylo to na odvolání, měli jsme se správně odvolat, protože to všichni udělali. To nám tehdy Navrátil z kultury zjišťoval. Těch kapel, co přehrávky neudělaly, bylo víc, vím, že třeba Pacifik je taky neudělal, ale ti se odvolali.

Které skupiny byly takovými vašimi souputníky, když jste začínali? 

Hlavně Hoboes. Když jsme vyhráli Portu v devětašedesátém, byly to písničky Wabiho Ryvoly a Míry Navary. Hoboes byli druzí a říkalo se, že na jejich popud pak v sedmdesátém roce došlo ke změně, že nebude rozhodovat porota, ale budou hlasovat diváci. A my jsme to vyhráli znova. Hoboes byli zase druzí. Ale hodně jsme spolu hráli, kšeftů byla spousta. Společně jsme vystupovali i v tom Brezinově seriálu, dělali jsme i ty tehdy populární Traily na Staroměstském náměstí.

Co způsobilo takové to „ znovuzrození“ kapely? 

Já jsem ovdověl, přišli za mnou Jirka Konečný a Bohouš Navrátil, že bychom to mohli zase dát znovu dohromady. Říkal jsem, že pokud bude Andulka Jírová a Jarda Minář, taková ta parta, jak jsme hrávali, tak že bych do toho šel. Andulka i Jarda souhlasili, tak jsme to dali znovu po 28 letech dohromady. To bylo v roce 2002. V roce 2001 jsme začali tak jako koketovat s tou myšlenkou a v roce 2002 už jsme začali hrát. Ale rozjezd byl špatný, protože kromě nás byla ještě jedna kapela, která se chtěla jmenovat Scarabeus. Když ještě nebylo naše znovuzrození, tak nám to bylo v podstatě jedno, ale když jsme začali znovu hrát, neuměl jsem si představit, že bychom hráli pod nějakým jiným jménem. Když jsme zase ta stejná parta.

Měli jste po tom znovuzrození nějakou představu, kam byste to chtěli dotáhnout? 

Nějakou přesnou představu jsme neměli. Chtěli jsme se dostat aspoň tam, kde jsme před lety skončili, a to jsme nebyli zrovna špatná kapela. Ale tím, že jsme začali tak špatně, potýkali jsme se s řadou problémů. Měli jsme například točit v televizi, ale netočili jsme... a takovéhle věci. Ten comeback nebyl takový, jaký by měl být. Měli jsme udělat velký koncert v Malostranské Besedě, pozvat lidi a tak. To jsme neudělali, a to byla chyba.

Na co jste asi nejvíc hrdí ze své historie?

Určitě na výhry na Portách a také na to, že jsme točili samostatnou televizní půlhodinu trikovým způsobem s režisérem Bonaventurou. Tehdy natočila pořad Helena Vondráčková a my jsme točili po ní. Z úspěchu tohoto pořadu jsme měli radost nejen my, ale i režisér Jan  Bonaventura. Byl to výborný člověk, prima chlap.

Jaké je současné složení kapely?  

Zpěv Láďa Barták, doprovodná kytara a zpěv Radka Nýdlová, basová kytara a zpěv Jarda Minář, sólová kytara a zpěv Jirka Konečný, foukačka, dobro a tahací harmonika Sváťa  Běláček, cajon Michal  Vogts. V Řevnicích při padesátinách Porty budeme hrát v původním složení. Každopádně se těšíme. Hraní je pro nás radost a těší nás, že i u posluchačů jsou příznivé ohlasy.

{gallery}Scarabeus{/gallery}

Foto: archiv kapely