P?vodn? jsem žádné nové album neplánoval. D?lal jsem na knížce, ale dostal jsem z nakladatelství Galén také nabídku vydat své nové v?ci. Za?al jsem tedy listovat tím, co mi leželo na stole, tu tam a tu támhle pod stolem a zjistil jsem, že mám materiálu víc, než je t?eba. Krom? toho jsem zrovna v té dob? napsal t?i nové písni?ky. A tak jsem na p?ípravu a vydání nového alba kývl. Nahrával jsem ve studiu u Vladimíra Merty.

Natočil jsem jenom základy s tím, že on to pak doaranžuje a dotočí další nástroje. Mimo to jsem si přál violoncello, které mělo znít – jak by řekl Fráňa Šrámek – jako by „dlouze po srdci smyčcem táh“. Vláďa Merta tedy sehnal Olina Nejezchlebu. Kromě něj a kromě mé kytary natočil všechno ostatní Vláďa sám. Hraje například na flétnu a také na gambu. A zůstala, sem tam, i elektrická kytara, kterou vnímám jako připomínku Emila Pospíšila. Ten mě kdysi na elektrickou kytaru doprovázel a Vláďa Merta na ni hraje podobně jako on. V jedné písni se mnou zpívá i Vláďova dcera Sára. Album jsem nazval podle úvodní písně, která charakterizuje i mne samého – Písničkář.
Vladimír Veit


O VYBRANÝCH PÍSNÍCH Z ALBA

Album jste nazval Písničkář podle písně, kterou znám ještě z původní demoverze z roku 2007. Jak vůbec vidíte roli písničkáře v dnešní době?
Velice černě. Chtít, aby si dnes někdo povšiml i jen trochu inteligentní melodie nebo textu, je asi tak pravděpodobné jako chtít intelektuálně vyniknout na módní přehlídce. To vidíte i ve světě, kulturní vzepětí 60. let je dávno pryč. Vždyť písničkáři byli důležití i na britské a americké scéně. To, co zní dnes všude kolem nás, je mnohdy až na samém dně stupidity.

V té písni zpíváte, že „jednou se přikutálí doba vzdálená“…
Jsem totiž asi nenapravitelný optimista. Je to čekání na neurčité „někdy“. Mimochodem dál je to v té písni ještě optimističtější. Vždyť jinak bych musel hodit flintu do žita, což rozhodně nechci. Jak říkal Jan Werich, boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát, ale nikdy se nesmí přestat.

Jaký příběh v sobě skrývá Krabička pastelek?
Hodně se mi líbí Mertova písnička K pětadvaceti, která začíná slovy: „Poslalas mi kdysi krabičku od sirek / abych měl v kapse teplo, malý plamínek“ a dál je tam například o „ručně psané básničce od Morgensterna“. A tak jsem napsal svou písničku o krabičce: Krabička pastelek. Vláďovi jsem nikdy neřekl, že on byl jejím iniciátorem.

Ostrý střih přichází s písní Ilona…
To je písnička na objednávku, vlastně jediná, kterou jsem napsal na přání někoho jiného. Přišel za mnou kamarád s tím, že potřebuje píseň pro jednu holku, a řekl mi první verše: „Přišel Pánbůh, řekl: Na! / Jmenuje se Ilona.“ Já jsem dopsal pokračování, ale řekl jsem si o stovku. Nakonec jsem z něj vymámil ještě šestnáct korun, protože jsem dodatečně připsal refrén.

Hodně bezstarostně vyznívá také píseň o kocourech Dvacátá pátá hodina.
To je další z řady mých písniček o zvířatech. Píšu sem tam jen o kočkách nebo o psech a tady konkrétně popisuji chování koťat, která jsem měl na chalupě. Vladimír Merta s Olinem Nejezchlebou to krásně zaranžovali, takže v tónech violoncella je slyšet, jak skáče kotě.
Opět tedy motiv cesty, který se mimochodem – zase jinak – objevuje v poslední písni alba Vrátil se poutník.
To je taková smutná písnička, ve které jsem se nevzedmul k žádnému optimistickému závěru. Je to dost pesimistický pocit z porevolučního období, pohled na to všechno, jak to skončilo.

Z rozhovoru s Milanem Tesařem pro booklet (nebylo nakonec použito, zde kráceno)

Zdroj: http://www.galen.cz/