Za?átek sedmdesátých let minulého století pat?il, aniž jsme si to uv?domovali, k nejt?žším životním chvílím Wabiho Ryvoly. P?išel o zam?stnání a nové nemohl najít. Dostavily se první vážné zdravotní problémy. Z kladenské nemocnice, kde byl hospitalizován, mi píše dlouhé dopisy. Wabi docela nereáln? uvažuje o tom, že se bude živit spojením svých talent? - umí hrát na kytaru a zpívat, umí psát písni?ky a umí psát obecn?. Ob?as dostane n?jaký mlhavý p?íslib zam?stnání, ale vždy z toho nakonec sejde. Wabi byl donedávna šéfredaktorem dob?e d?laného a inteligentního ?asopisu Stezka, který vydávala ?eská tábornická unie. Myslí v t?chto intencích, i když nakonec pozd?ji skon?í u d?lnických profesí.

Je podruhé rozveden, ale zvažuje založení nové rodiny. Ne snad obnovení té předchozí. Zanedlouho k tomu na chvíli dojde, ale to ještě Wabi neví.

Snažím se vydávat jeho povídky časopisecky, ale zanedlouho tuto možnost už mít nebudu. Zamýšlený zpěvník nových Wabiho písniček už v Brně nevyjde, a já ta drobná dílka posílám do Ostravy šéfredaktorovi Trampa Jiřímu Gojovi - Gaučovi, který ještě než sám bude vyhozen, aby později spáchal sebevraždu, uvažuje o časopisu Trampské písničky, jenž by pravidelně vycházel jako čtrnáctideník.

A při práci na zamýšlené knize s pracovním názvem Vůně starých dopisů jsem našel ve svém archívu nejen Wabiho povídky, dnes už řádně zdokumentované a vydané sdružením Avalon pod názvem Prokletá vůně hor, ale i rukopis rozkošné pohádky o malinkém ptáčkovi Brabečkovi, která mě vehnala slzy do očí. Je určena Wabinu nejstaršímu synovi Robinovi, dvoumetrovému chlapovi, jemuž už bude pomalu padesát. Toto dílko podle všeho nebylo nikdy publikováno.

Pohádka o malinkém Ptáčkovi Brabečkovi

To jeden ptáček Brabeček byl tak malinkatém, Robine, že byl skoro úplně tak malinkatej jako ty, ale v tý ptačí velikosti. A ten malinkém ptáček Brabeček měl maminku, jako každej malej človíček, ale tohle byla maminka ze všech maminek ta nejlepší. No a ta maminka malého ptáčka Brabečka chovala a nosila ho vzádu za peříčka a česala mu jeho ocásek, poněváč ten Brabeček měl vůbec nejlepší červenej ocásek a v něm plno peříček všelijak nakroucenejch a nadejchanejch. A taky mu ta jeho maminka lízala vočička, aby je měl čistý a nosila mu ty nejlepčí červíčky a ponravy, páč malý ptáčkové Brabečkové nic jiného nejedí.

Ale ten Brabeček byl strašně moc pyšnej na ten svůj červenej ocásek s peříčkama a tak mu jednou maminka povídá : už si Brabečku dost velkej, bříško máš tlustý, vočička čistý a na ocásek s peříčkama si moc pyšnej, tak koukej jít do světa, abys taky viděl, jak to ve světě chodí a vona tě vůbec ta pyšnost přejde. Jo. Zrovna tak mu to řekla. Co měl malej ptáček Brabeček dělat? Tak vylez z hnízda, zatřepal nožičkami, křidýlkama, načechral si krásnej červenej ocásek a vyletěl.

Letěl nejdřív na louku, ale kytičky měly ještě krásnější barvy na ocáscích, než měl Brabeček. Tak se zaškaredil a frrrnk - odletěl do lesa. Ale ani tam si nechtěl s nikým povídat, protože se mu zase zdálo, že les nemá ani zdaleka tak krásné barvy, jako má von na vocásku. A ostatní ptáčkové se s ním ani nechtěli bavit, poněváč tim svým vocáskem porád kroutil a nakrucoval a ani kloudně zazpívat nedoved. No. Tak nakonec zved křidýlka, vyletěl vysoko nad louku i nad les i nad ptáčky a letěl a letěl, protože nahoře na nebi viděl takovou velikou žlutou kouli a ta se mu moc líbila, protože takovou barvu na ocásku neměl. A letěl a letěl, až vyletěl úplně vysoko, tak vysoko, že mu sluníčko připálilo křidýlka a malej ptáček Brabeček padal a padal, až spad na zem a přímo na louku. A ptákové mu říkali: vidíš, vidíš! A kytičky mu říkaly, jak se kývaly: vidíš, vidíš! A lesy mu říkaly: vidíš, vidíš! Jenom maminka neříkala nic, jenom ho vzala vzádu za peříčka, pofoukala mu křidýlka i spálenéj vocásek a vodnesla ho domů do hnízda a tam u něj seděla a zpívala mu, až se uzdravil.

Wabi Ryvola