2.dubna 2022, Vč Porta, Sezemický dům, Sezemice
Po dvouleté covidové pauze jsme zkusili navázat na tradici a znovu obnovit Východočeské oblastní kolo Porty, protože nám přijde důležité, aby se muzikanti z regionu měli možnost setkat, poznat a pokecat o muzice. Rovněž výměnu názorů a krátký veřejný pokec s porotou, ihned po jednotlivých vystoupeních, jsme také znovu zavedli, protože ta bezprostřední reakce a zpětná vazba je účinnější než nějaké zpětné listování a vzpomínání po soutěži, kdy porotci jsou zatíženi dojmy z výkonu hromady dalších soutěžících.
Azyl a báječné zázemí Vč Portě nově poskytlo město Sezemice, zdejší kulturní sál je více než důstojný a na radnici působí folku příznivě naklonění lidé, především pan starosta Martin Staněk by zasloužil pašáka. Též předseda kulturní komise a principál už čtyřicetileté folk-folkórní skupiny Trdlo Václav Trunec, který usedl v porotě, přinášel velmi zajímavý muzikantský pohled na počínání novodobých lidových muzikantů. Porotu dále tvořili už tradiční účastníci mnoha ročníků Petr Novotný, studiový režisér a basák Žalmanova spolu, Jaroslav Moravec – básník a pedant přes poezii z Dua Ťuk, moje maličkost, tedy Víťa Troníček z Marien a předsedou poroty byl pro pozdní příjezd zvolen uznávaný písničkář a pedagog Petr Rímský. Pětice lehce zamračených pánů možná působila přísně a občas servírovala kritiku drsně, ale během dne zaznělo tolik úžasných postřehů a mouder, že mi přišlo líto, že v dobách mého soutěžení se debaty o písničkách, textech a stylizaci na tak hluboké úrovni nevedly.
Začínali jsme v deset hodin dopoledne, písničkáři hráli tři písně, kapely měly jednu píseň k dobru pro doladění zvuku, o který se mistrovsky postaral Karel Toupal s manželkou Helenkou. Jako první vystoupila velmi sympatická dáma, Naďa Hůlková z Jaroměře, se zajímavou barvou hlasu a s vlastními romantickými písněmi v duchu oldies country-tramp hudby. Škoda snad jen trochu nervózních rytmů v doprovodné kytaře.
První sólové vystoupení v životě si v Sezemicích na Portě zkusil mladičký písničkář Michael Srb z Dolní Dobrouče, velmi vkusný, až akademicky čistý styl hry na španělku prozrazoval studium konzervatoře, v inteligentních textech, humoru i jeho přístupu se zase odráželo studium chemických věd na Univerzitě Pardubice. Citlivě zhudebněná báseň jeho dědečka Miroslava Srba s názvem „Té, jež byla příliš sama“ mě osobně hluboce zasáhla.
V klobouku, s vokalizérem a dvěma nájemnými muzikanty za zády, bratry Haláskovými na banjo a kontrabas, vystoupil pak choceňský písničkář, který si říká Dag Daggard. Vcelku známá a mírně svérázná postava na východočeské písničkářské scéně. Bylo to povedené vystoupení, bavilo mě to asi nejvíce, co jsem kdy od Daga v minulosti slyšel, podepřen zkušenými muzikanty, i bez velkého zkoušení to byla vlastně velmi zajímavá kapela s místy až „dylanovsky syrovým soundem“ a to dalo působivě vyniknout Dagovým country písním, obzvláště těm opřeným o reálné momenty, viz třeba symbolika při rušení železniční stanice Bezpráví.
Písničkářů bylo letos na Východočeské Portě požehnaně, bál jsem se, že nám splynou v jeden dojem, ale každý přinesl něco jiného a originálního. Například Jiří Škrdla přijel od Jihlavy, inspirace k písním čerpá z obrazů, které maluje jeho partnerka. I když vybrané písně vyzněly kvůli vybrnkávání lehce monotónně a schytal to od porotců za přízvuky a akcenty, myslím, že i on by dokázal upoutat pozornost vnímavého a hledajícího publika.
Kontrastem k němu však byla energie, jistota a suverenita, kterou záhy předvedl další ostřílený písničkář Hynek Kočí z Plzně. Moderní prvky pop-folkového pódiového showmanství, ale i dostatečně citlivá práce s písní, pokora a kontakt s publikem, dynamika i gradace – to vše dohromady udělalo silný dojem nejen na porotu. Moc bych Hynkovi přál hit, který se ujme u veřejnosti, řemeslo písničkářské ovládá nadmíru dobře. Jeho výkon nakonec porota ocenila třetím místem a pozváním na festival Folkové Chvojení.
Pak byla neplánovaně protáhlá obědová pauza a na scéně se mezitím nachystala a zástřelnou píseň vystřelila skupina T-Qartet z Opatovic nad Labem. Čtveřice stárnoucích muzikantů, na pohled v trošku lepších než nejlepších letech, dvě kytary, kontrabas a housle, mnozí trampsky oblečeni, tváře známé z legendárních východočeských kapel jako Chrpa nebo Trdlo. Zprvu jsem se blahosklonně usmíval a s dávkou přezírané schovívavosti reagoval už jen na ten fakt, že se partička dědů chce poměřovat s mladými a neklidnými muzikanty. Vzápětí jsem hluboce litoval tak hloupé úvahy a milionkrát se už těmto chlapíkům omluvil. Nedělali žádné umění, zahráli s vervou, živě a stylově naprosto přesně, dvojice upřímných hlasů, léty vyzpívaných osadních a hospodských chrapláků, přitom tak vroucně a věrohodně servírující tu nejryzejší klasiku, třeba Včeličkovo Hej trampové piráti… bylo to, jak když náš děda poslouchal Duo Červánek, tak autentické. Bylo to super. Člověk si na tom uvědomil, jak moc rychle tahle muzika mizí, jak je čím dál vzácnější a stále krásná. T-Qartet, velký respekt!!! Porota je nakonec také ocenila třetím místem a pozváním na úvodní blok tradičního květnového koncertu Marien U letců v Hradci Králové.
To jsme ale jako porotci netušili, kolik nás to odpoledne ještě čeká příjemných překvapení. Písničkářka Kateřina Mrázková, vystupující pod jménem Kateřina eM z Hvozdce váhala do poslední chvíle, jestli kvůli nemocným hlasivkám může vystoupit, nakonec to statečně zkusila a dobře udělala. Moc sympatické vystupování, chytře vypointované songy a originální doprovod na kytaru, skvělá ukázka toho, že se dají psát nové hezké a vtipné písně přirozenou a srozumitelnou češtinou. Myslím, že o ní ještě uslyšíme, dramaturg Honza Hroch byl okouzlen natolik, že ji pozval na svůj festival Hrošení.
V zajímavém kontrastu po ní nastoupil na pódium pozoruhodný týpek Václav Kocur, brněnský Ostravák, co vyrůstal v Praze, také zpíval hezké a promyšlené písně, ale zaujal nás především uhrančivou barvou hlasu. Jeho měkký tenor mu umožňuje zpívat veliké věci, rád bych ho viděl za pár let s větším sebevědomím a třeba nějakou akustickou kapelou, klidně popovou, silně mi jeho projev připomněl třeba zvuk zapomenutých Color factory.
A jako další soutěžící na pódium nastoupila Ponorka. Rodinné sdružení velmi mladých a hudebně vzdělaných lidí z Brna, kteří v době covidových lockdownů zabíjeli nudu společným muzicírováním. Housle, viola, kytara a kontrabas, k tomu dvojice promyšlených dívčích hlasů a rytmicky temperamentní směs balkánských a cikánských písní s vlastními texty. Krásné, muzikantsky přínosné a originální. A i když jsme si jako porotci uvědomovali, že budou mít problém získat na svou stranu to tradičnější portovní publikum, preferující srozumitelné tramp-country-folkové písně, jako muzikanti jsme prostě museli ocenit jejich hudební kumšt a originální sound, proto nakonec v hodnocení vyhráli a postoupili do finále národního kola Porty v Řevnicích. Ale jestli je v nich budoucnost žánru? To říci nemohu. Těším se však na chvíli, až se naučí pracovat s publikem, pak by to mohla být pecka i v rámci dramaturgie velkých festivalů. Ostatně okouzlili i přítomnou dramaturgyni krásného festivalu Folk na Lichnici Vendulu Vytiskovou a dostali ihned pozvání na letošní ročník.
A pak se zjevilo sedmnáctileté okouzlující stvoření Hele na to, což je vcelku vtipné parafrázování jména jedné Helenky od Slaného, v civilu majitelky složitě vyslovitelného příjmení Rozenkranzová… Tak si prostě říká Hele-na-to. Na ten věk a na dívku předvedla velmi vyzrálé písně s dost originálními harmoniemi a zmáknutou kytarou, její Tracyho tygr byl jednou z mála autorsky výjimečných písní, které mi z celého dne uvízly v hlavě. Chce to více pódiových zkušeností, ale měli jsme jako porotci pocit, že vidíme zrození písničkářské hvězdičky.
Pražskou skupinu Ve čtvrtek v pět už znalci žánru během sedmi let existence zřejmě zaregistrovali. Velice suverénní, energická a hezky barevná muzika, flétny, elektrická a akustická kytara, basa, vokály, dobře sehraná a pozitivní parta lidí, kteří to umí rozjet a rozdávat radost z muziky. Bylo vidět, jak je to baví a hlediště se začalo usmívat. Jako porotci jsme jim spíše doporučovali některé prvky pro větší kontrast vyředit a muziku provzdušnit, ale člověk by musel porovnávat větší kus vystoupení než jen tři soutěžní písně. Bavili jsme se pak ještě o tom, že při hledání námětů písní by to chtělo i více hlubších a konkrétnějších momentů, přeci jen náš žánr je postaven na sdělení. Ve čtvrtek v pět dostali pozvání na nový královéhradecký festival Letorost na konci léta a hodinový pořad ve vysílání Českého rozhlasu Pardubice.
Dalším a velice milým překvapením z trošku jiného světa, byla účast královéhradecké zpěvačky, skladatelky a klavíristky Heleny Kalambo. Bylo velmi zajímavé vidět studovanou sopranistku, která si udělá výlet ze světa klasické hudby. Éterické piano vytvářelo krásné plochy k její zhudebněné poezii, například její melodie k lidovému textu Nezachoď slunéčko nám přišla mnohem líbivější než slavná verze od Bohuslava Martinů. Těžko říci, jestli by měla šanci zaujmout například festivalové publikum, ale recitál jejích křehkých melodií v nějakém důstojném prostředí bych velmi nerad propásl.
Nestihli jsme si s porotci ještě sdělit všechny dojmy a na place stála další mladičká písničkářka s kytarou a irskou flétnou ve stojanu a naoko nesměle, avšak velmi suverénně, spustila své songy s anglickými texty, jakoby nesoucí inspirace v moderní bluegrassové či akustické hudbě. Andrea Šulcová z Náchoda – opět výjimečná a uhrančivá barva hlasu, čistý přirozený zpěv bez manýrů, studovaná flétnistka, muzikantka s obrovským darem, která by dokázala pozvednout leckterou prvoligovou new acoustic nebo indie folkovou kapelu. Všechny nás hned napadlo srovnání třeba s Alison Krauss s feelingem Norah Jones, díky barvě a vroucnosti, ale byla by škoda Andreu někam škatulkovat. Shlédl jsem hned večer nějaká videa její spolupráce s jazzmany – třeba s Robertem Balzarem nebo Davidem Fiedlerem, Andrea prý připravuje i debutové album s producentem Petrem Ostrouchovem, těžko bychom jí mohli přát či doporučit lepší společnost. Je prozatím určitě více omračující interpretkou než písničkářkou – ta angličtina bývá bohužel písničkářský handicap, oproti třeba Helenato trochu šedý kytarový doprovod, ale vůbec bych se nedivil, kdyby se brzy ukázalo, že Andree jsou nejen náš žánr, ale možná i celá republika, příliš malé.
Tradičním účastníkem Východočeského kola Porty je Petr Melda Meluzín, stárnoucí písničkář a muzikant, který je i pilířem báječné boskovické kapely Třetí zuby. Moudrost, obsah a místy mrazivé sdělení jeho písní byly opět natolik krásné a silné, že dokázaly přebít i tentokrát méně energičtější projev, než jaký jsem u něho dříve slýchal. I tak jsme byli zcela vtaženi do Meldových písní, jako u nikoho jiného. Například poprvé ho slyšel náčelník poroty Petr Rímský, celý den tak velmi kritický k písničkářskému kumštu účinkujících, v jeho případě smekal pomyslný klobouk a ukazoval nám, jak mu stojí chlupy na rukou. I Jarda Moravec, který proslul coby náročnější posluchač poezie a málokdy nemívá výhrady k textům, v případě Petra Meluzína nadšeně tleská. Melda byl prostě pro větší část poroty preferovaným šálkem kávy, poslali jsme ho z druhého místa do semifinále národního kola Porty v Řevnicích, ale přijde mi nesmírně smutné, že takový nenápadný velikán se musí každý rok hlásit do soutěžního klání, aby ho někdo někam pozval zahrát.
Východočeské oblastní kolo Porty v Sezemicích uzavřel poměrně zkušený písničkář a zvukař legendárního divadla Semafor David Alfik Deweter. Vystoupil se svým Triem, klávesákem Danielem Petříkem a basistou Kubou Kramarovičem, záměrně zvolili coby vzpomínku jen převzaté písně z repertoáru Tomáše Berky, Františka Stralczynského a na závěr protiválečnou „Jó to jsem ještě žil“ od Alfikova zaměstnavatele. Ale nemyslím, že to bylo šťastně zvolené. Nejde o to, že by hráli špatně – byť četba z tabletů samozřejmě brání vřelejšímu kontaktu s publikem, Alfik zpívá dobře a věrohodně, ale vlastně jsme si museli jako porotci pořád klást otázku: proč to? Vždyť Alfik je sám o sobě zajímavý autor i osobnost. Pochopil bych jednu píseň jako poctu někomu, vloženou mezi jeho tvorbu, to může vyznít a nabídnout i zajímavé srovnání, ale takhle v soutěži zkoušet upoutat pozornost dramaturgů starými písněmi, bez nějaké originální úpravy či dechberoucí interpretace, to mi nepřijde dostatečné. Škoda, s vlastními songy by myslím Alfik zaujal lépe, vkus i zkušenosti na to má.
A měl bych asi ještě dodat smutnou zprávu, že oproti přihláškám nedorazila pardubická skupina Mazzec, vítězové předchozího Vč kola Porty ročníku v roce 2019. Pár dní před akcí, cestou ze zkoušky, zemřel na srdeční selhání kapelník a autor zajímavých písníček Martin Pavlas.
A tak to bylo. Porota diskutovala docela dlouho, protože co mohu srovnávat předchozí ročníky, kvalita a pestrost především písničkářů byla opravdu výjimečná, nemohli jsme se shodnout na parametrech, co vlastně je víc? Originalita, přínos, sehranost, hezké písně nebo dotažené tvůrčí řemeslo, či umění dramaturgie, čím a jak zaujmout? Každý byl něčím opravdu výjimečný a zajímavý. Moc nás to bavilo a doufáme, že diváky a soutěžící taky, byť konečný verdikt poroty může být pro některé z nich obtížně pochopitelný.
Večer dohrával Petr Rímský s Misitu, na tři písně vystoupila vítězná Ponorka a hlavní hvězdou večera byl Žalman a spol. Koncert sledovala stovka diváků, část proseděla v sále Sezemického domu celý den. Bylo to moc fajn. Snad si tato malá regionální folková slavnost najde v Sezemicích nový domov a posluchačské zázemí i v budoucích letech.
Víťa Troníček
foto: Steve Švestka
