Není snadné, po všech t?ch p?ísp?vcích, napsat n?co, co nebylo ?e?eno… Vojta Ki?ák preferuje post?ehy ze zákulisí, pé?i, výkrmnu, nápojnu, hernu a zábavnu a to je správné, proto se na Portu vždycky jezdilo. Luboš Stran?a probírá detailn? své náhledy na výkony sout?žících, své požadavky na úsp?šn? postupující sdružení vypsal velmi podrobn? a mn? nezbývá, než s ním také, v mnoha bodech, souhlasit.

Náhled několikanásobné porotkyně z ptačí perspektivy, jak se dá také pojmenovat umístění porotcovských pultíků, to jsem zkoušela v letech minulých, alias Jihlavských a jak všichni zaujatí ví, rozpoutalo se pravé peklo na téma – trampský – netrampský. Dokonce mi bylo kýmsi „vloženo do úst“, že jsem dle tohoto klíče hodnotila. A opět povolávám výše zmíněné „zaujaté“, kteří mi mohou dosvědčit, že opak je pravdou. Ale to bychom se vraceli do minulosti a Porta má naopak tryskem směřovat do budoucnosti. Takže se vyhnu všem těmto tématům, ladně, jak se na ženu sluší…

Řevnický „kotlík“, jak nazývám Lesní divadlo, dýchá pozitivní energií, která, jak jsem sledovala, na všech přítomných zanechávala své stopy. Základním poznávacím znamením byl ÚSMĚV. Navzdory malé nepřízni počasí jsem ho potkávala na každém kroku. A to je základ všeho takového počínání. Všichni navzájem se takto odměňovali, ať už to byli uběhaní, vysílení a ustaraní pořádající, soutěžící, účinkující, moderátoři, návštěvníci, porotci, stánkaři, zvukaři a další technici, psíci a kočičky, všude vládla pohoda a porozumění. To bych asi vyzdvihla, jako hlavní klad letošního ročníku.

To, co jsme v minulých letech také pokládali za mrtvé, bylo večerní a noční „jamování“. Letos se vskutku vydařilo a měla jsem z toho velkou radost. Kde jinde by si mohli muzikanti, kteří se celý rok pouze letmo potkávají na některých štacích, spolu zahrát a zazpívat? Z několika míst se linula hudba do nočního ticha a muzicírování v horní části kotlíku, s Honzou Komínem, Lubošem Stranďou, Balíkem, Tomášem Berkou a dalšími, bylo pro mě, po dlouhé době, nezapomenutelným zážitkem. Ty neuvěřitelně barevné a ladící vokály mi zní v uších dodnes. A ani jsme nevnímali, že leje, jako z konve.

A také o tom je Porta…Setkávání se s lidmi, naladěnými na stejné frekvenci, kteří se, byť třeba jednou do roka, rádi vidí. Takže, naše milá, znovuvzkříšená, tisíckrát zatracovaná, kritizovaná i chválená paní Porto, přeji Ti do let příštích hlavně optimismus, vstřícné obecenstvo, pilné muzikanty, chápající porotce, nadšené a neúnavné organizační složky, hosty z Port minulých, prostě všechny lidičky, kteří se mají rádi a umí si nabídnout to základní – úsměv.

Marcela Voborská