26.6. 20009 - den, který jsem m?la už p?kn? dlouhou dobu v diá?i ozna?en velkým nápisem Porta, kone?n? p?išel. Letos jsem jela nejen jako nadšená poslucha?ka folku, ale navíc jsem slíbila p?iložit ruku k dílu na semifinálové scén?.

Portovní atmosféru jsem začala nasávat už ve vlaku, kdy můj kolega, redaktor Portýra a pro tento víkend i "portovní zaměstnavatel" v jedné osobě vytáhl kytaru a spustil. Díky mohutnému rachocení vlaku jsem si i dovolila luxus zpívat.
Asi hodinu po nás do Řevnic přijel zvukař a spolu s ním i dvě auta plná hliníkových konstrukcí. Nedůvěřivě jsme si s kolegyní Mirkou zkrouceniny prohlížely a uznaly jsme, že tu nebudeme pro dnešní večer moc platné.
Honza nás tedy vyzval, abychom nakopírovaly na štábu plakáty, lákající na semifinálovou scénu. Vyzbrojeny 60 kusy těchto poutačů a izolepou jsme se jaly roznést je, kde jen to půjde. A šlo to, poslední jsme nalepily chvilku před tím, než se strhl liják. Druhá průtrž nás zastihla v lesním divadle a tak jsme s Mirkou uznaly, že se raději na zítřek půjdem vyspat, neb nevíme, co nás čeká a nemine. V půl desáté jsme zalezly do spacáků a slastně usnuly.
Ne na dlouho! Po necelé hodince spaní nás probudily bujaré hlasy vracejících se sousedů z vedlejších stanů. Což o to, s tím člověk musí počítat, řekla jsem si a převalila se na druhý bok s myšlenkou, že do půl hodiny se utiší. Neutišili. Naopak se někdo z nich chopil kytary a začali zpívat. Přepadla mě další optimistická myšlenka, že se nám alespoň bude lépe usínat. Jenže s vypitým pivem a hlavně rumem přímo úměrně stoupala intenzita zpěvu a různých komentářů.
"To si dělají … srandu.“ ozvalo se zavrčení z vedlejšího spacáku. V tu chvíli jsme uslyšely podivné drnčení. To sousedi zapli jakési zařízení vyrábějící osvětlení párty stanu. ,,To jsou teda trampíci.“ frkla jsem znechuceně. Mrkla jsem na hodiny – půlnoc. Další dvě hodiny jsme se s Mirkou vzájemně ubezpečovaly, že už určitě každou chvíli přestanou. Usuzovaly jsme tak dle komentářů stěžujících si na nedostatek rumu.
V půl třetí mi došla trpělivost a já vyrazila za Pinďou pro pomoc. Cestou k lesnímu divadlu se mi to však rozleželo v hlavě. Přece nebudu vyvádět kvůli takové maličkosti, že. Konec konců, na kytaru hrají fakt dobře, kdyby u toho tak děsně neřvali, bylo by to i příjemné. Vrátila jsem se do stanu. ,,Spíš?“, zeptala jsem se pro jistotu Mirky. ,,Ještě ty mě štvi,, ozvalo se z hlouby stanu a já spokojeně ulehla s myšlenkou, že v tom nejsem sama.
Jsem vcelku tvor nekonfliktní a hádky bytostně nesnáším. Ale zkuste si šest hodin marně usínat, když jste den před tím, díky oslavě státnic, spali sotva dvě hodiny a víte, že ráno musíte zase brzy vstát. V půl páté jsem to už psychicky nevydržela. ,,Jdu na ně“. Vyhrabala jsem se ze spacáku, přišlápla Mirce nohu, při předčasném narovnání zad jsem zbortila chodbičku stanu a cestou k sousedům jsem uklouzla na mokré trávě. To všechno postupně zvyšovalo moji nedobrou náladu. Vešla jsem do párty stanu a došlo mi, že jsem si při svém spěšném odchodu zapomněla nasadit brýle, což je při pěti dioptriích docela problém. Směrem k pohybujícím se flekům jsem zakřičela něco ve smyslu jestli by se nemohli laskavě už uklidnit, že ráno brzy vstávám.
No, vžijte se do jejich situace. Máte skvělou náladu, v krvi alespoň 2 promile, hrajete a zpíváte o sto šest už od předešlého dne a najednou na vás cosi rozcuchaného a mžourajícího hystericky křičí, aby jste ztichli. Na Portě! V místě kde každý předpokládá, že se bude zpívat do časných ranních hodin... Vysmáté obličeje jsem spíš tušila než viděla, otočila se na podpatku a s myšlenkou, že takového debila jsem ze sebe už dlouho neudělala jsem se vrátila do stanu.
Po sedmé jsme se s Mirkou vydaly na semifinálovou scénu, napsat jmenovky (nejen) soutěžících skupin, dojít na štáb, vyfasovat vysílačku a plakáty, opravit plakáty, nalepit plakáty... díky ranní debatě sousedů jsme věděly, že s nimi budeme mít tu čest na semifinálové scéně. Spřádaly jsme s Miru plány kterak jim vyhodit aparaturu, či provést jinou neplechu, ale nakonec to nebylo nutné. Před nástupem ,,naší kapely“ bylo řečeno, že je hlasově indisponována a tak bude mít zkrácený program. Možná, kdyby uvádějící tak často neopakovali, že hlasová indispozice je způsobena opravdu nachlazením, nikoliv nočním hýřením, ostatní by jim to i uvěřili. Takhle bylo všem jasné co za tím vězí a Mirka naše okolí ubezpečila větou ,,Jasně. Nachlazení. My máme vedle stan.“ A jak to dopadlo? Já se při výměně nápisu skupiny podařila alespoň jednoho z členů kapely zabít pohledem, ale nepodařilo se. Pravděpodobně ve mně toho vřeštícího tvora nepoznali. Navíc jsem během jejich vystoupení, ač nerada, musela uznat, že nejsou špatní a podupávala si nohou do taktu. Přesto bych pro příští ročníky prosila zpěvy hromadit v prostorách lesního divadla, neboť i ve stanovém městečku na Portě se najdou lidé, kteří by alespoň pár hodin chtěli spát...

Pavla Stodolová

PS: Tou partičkou hrající do rána, byla jedna nejmenovaná kapela. Portu nezískala. Kdo moc cvičí, nástroje ničí. A nebo to chtělo před soutěží taky trochu se vyspat :-).