Vznik stále pěknějšího festivalu Březňák na Malém Břevnově odůvodňoval jeho duchovní otec Honza Eisenreich i skutečností, že v tomhle konci Prahy žádné takovéhle příjemné hraní není a že to je škoda.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem poprvé klesal po strmých schodech do suterénu činžáku v Nuslích, který bude mít zanedlouho – až zmizí to oplachtění – novou fasádu. A chodí se do něho rovnou ze stanice tramvaje zastávku před Synkovým náměstím. Nusle jsou velká pražská čtvrť, ale že by tam byla přehršle klubů, se říct nedá. A tak hurá za Klub kamarádů, který je, ačkoliv by to člověk dlouho nečekal, velmi útulným suterénním prostředím právě tam. Zapamatujte si adresu – Nuselská 47 – a určitě tam zažijete něco velmi příjemného.

V Břevnově kromě Březňáku vzniklo i Brnkání na břevnovské pláni, v němž se po měsíci jako hostitelé střídali písničkář Franta Vlček a skupina Sekvoj. Tu teď nahradila skupina Terrakota, kvintet se dvěma muzikanty Sekvoje Oldou Dolejšem a Pinďou Makalem, a různé starosti spojené s Břevnovem odpadly poté, co Olda objevil Klub kamarádů a Brnkání v jejich režii začalo tam.

Na dubnové Brnkání si Terrakota (dva dny před pražským finále Porty, kde byli jejich soupeři) pozvala pro mnohé už legendární Panelákové fotry. Čtveřice živých muzikantů s dřevěným Ludvíkem Pátým dokazuje svou produkcí, úžasným humorem a neselhávající energií, že muzikanti (jak oni říkají) ´vyššího středního věku´ nemusí být jen jazzmany na Kubě, ale také šoumeny v Čechách. Jsme oprávněně rádi za každou vznikající mladou kapelu, ale to neznamená, že bychom neměli smeknout před těmito šedesátníky, kteří na každém svém koncertě dělají mládež ze svých posluchačů.
Součástí vystoupení je pro mne vždycky už jejich příchod na pódium dávno před začátkem a instalace nástrojů, kufrů s proprietami a samotné vyřešení problému, jak se na mrňavé podiátko vůbec vejdou, než si – jako správní doktoři hudby - mohou obléci a zase svléci bílé lékařské pláště a začít hrát. V Nuslích to byl opravdu problém, jehož hlavní pozitivní stránkou byl fakt, že až zase budou brát v Balbínově poetické hospůdce na Vinohradech, budou si připadat jako ve velké hale.

Dřevěné lavice, deky, kdyby někomu snad byla zima, šedesát vytočených piv, masné pusy původně hladovců a hlavně spokojenost naplněného klubu mohly být dostatečnou satisfakcí majiteli klubu magistru Vaškovi Dvořákovi, že výměna obvyklých uhelných a nepořádkových obyvatel sklepa za klub byla správná.

Druhou půli Brnkání obstarala Terrakota a její bicista Balík, který tentokrát seděl pod pódiem a bubnoval jen prsty na kolenou, protože bicí vercajk už by se nikam nevešel. Mohl sedět v křesle jako pyšný autor názvu (taky je doktorem geologie), protože Olda, Pinďa, Fox a zpěvačka a flétnistka Karolina opravdu produkovali dobrý zvuk a zvukař Jirka Černý jim k tomu pomáhal se stejnou bravurou, jakou jeho slavný jmenovec hudební publicista píše své články.

Foto: Jiří Břicháč