Na Českém finále Porty v Řevnicích jsem uslyšel několik skladeb, které se mě hluboce dotkly. Velmi niterně a v tom nejlepším slova smyslu. Byly to písně z alba Kotlina, od mnou oblíbené kapely Epydemye.

Ano, jsem jejich příznivcem, ale zdaleka nejsem nekritický fanoušek. Jsem totiž „postižen porotcovským syndromem“ a hned tak mým uším něco nešmakuje. Zejména když se jedná o nějaký líbivý, většinou ale neupřímný kalkul. I když třeba po hudební stránce skvěle podaný. To ale u Epydemye nehrozí. Tahle parta mně zaujala, hned jak jsem ji na portovních scénách zaznamenal. Na nic si nehrají. „Jenom skládají a interpretují písničky“. Na svůj věk jsou lidsky myslím velmi vyzrálí a jako muzikanti rovněž zrají jako víno. Už teď je to minimálně víno přívlastkové. Taky jsem si s nimi, podle mého názoru, moc pěkně párkrát zahrál na jam sessionech a s Luckou i na jevišti. 
No, abych se dostal k věci. Už ve zmíněných Řevnicích jsem se od Lucky, Honzy a Míry dozvěděl, že v říjnu chystají koncert v Divadle Za plotem v pražských Bohnicích. Začal jsem se těšit. I když… skoro vždycky, když jsem se na něco těšil, nedopadlo to úplně podle mých představ. To snad zná každý. Jenže…
Hned vedle vstupu do sálu jsem zaznamenal několik nástěnek. Zvědavě jsem je začal okukovat a v zápětí bedlivě číst jejich obsah. Byl na témata související s Kotlinou, a to ve formě různých dobových dokumentů, fotografií, vzpomínek a citátů. Převážně z obsahu těch tabulí mrazilo. Byly tam však z dnešního úhlu pohledu i úsměvné až stupidnější partie, poplatné své době. Jako např. „žertovně urputná agitka proti imperialistickému brouku“, mandelince bramborové, jako komiks od Ondřeje Sekory. Já sám jsem padesátá léta prožil jako mimino a o obou světových válkách vím jen z literatury, z různých dokumentů a z vyprávění pamětníků. Tahle témata mně však už dlouho zajímají a dost jsem se po nich příležitostně pídil a pídím. Proto jsem byl také Kotlinou tak silně osloven.

Vše bylo přirozené, spontánní.

Sál se zcela zaplnil a všiml jsem si řady skrytě i otevřeně dychtivých neznámých i známých muzikantských i nemuzikantských tváří, včetně novinářů a rodinných příslušníků a přátel účinkujících. Už úvod koncertu mě zbavil obav, že bych snad mohl být zklamán. Před nástupem kapely na jeviště mistr zvuku Karel Dřínek přehrál z reproduktorů bez jakéhokoliv vysvětlování autentická slova paní Milady Horákové, Jana Palacha a pana brigádního generála, veterána Jaroslava Klemeše, posledního žijícího československého parašutisty z těch, kteří seskočili na území protektorátu Böhmen und Mähren, když před tím prošli britským výcvikem. To vše s podkresem skladby Find The Cost of Freedom. Publikum ztichlo.
David Lanštof usedl za bicí a percusse, Josef Štěpánek se ujal elektrické kytary, postupně pak i steel kytary, mandolíny, lap steel a pedal steel kytary. Pak se do diváků „s jejich podporou“ s typickou energií „opřela“ Epydemye. Lucka Vlasáková se, jak u Epydemye bývá zvykem, chopila funkce moderátorky večera. Honza Přeslička jí s Mírou Vlasákem sekundovali, když jim k tomu dala příležitost. Vše přirozeně, spontánně, vážně i nevážně, ale chytře a s grácií. Skladby z Kotliny nebudu komentovat. To si musí každý poslechnout a udělat si názor sám. Já si je přehrávám od léta prakticky pořád.
Hudbu střídalo zasvěcené průvodní slovo a vyjádření vztahu, resp. vyznání jednotlivých členů kapely k tématu CD. Na pořad přišlo i představování lidí, kteří se na Kotlině podíleli. Mimo Davida a Josefa vysekla Lucka poklonu Daliborovi Cidlinskému juniorovi, který se na CD se ctí podepsal jako producent, hudební režisér a zhostil se i mixu nahrávek. Na koncertě i na nahrávkách se představil také jako pianista a banjista. Na jeviště postupně přicházeli hosté. Ondřej Ládek, známý jako Xindl X, Míša Leicht se svou ženou Yvon, Jirka Vondráček a Tomáš Berka. Každého z nich se Kotlina nějak týká. Míša, který o sobě prohlašuje, že když už je tím hlasatelem v Rádiu Samson, nemůže jinak a Kotlinu „pořád pouští do éteru“, protože, jak říká: „Miláčkové, to je bomba!“. Jirka Vondráček je zase „pachatelem videoklipu“ ke skladbě Milada. Ondra Ládek přišel jako gratulant a přispěl k úžasné atmosféře večera několika svými skladbami. Po koncertě jsem pak šel složit poklonu panu Karlu Dřínkovi, který diváctvu prostřednictvím techniky výkony hudebníků zprostředkoval. Excelentně.
Nebyl to ledajaký obvyklý koncert. Končil aplausem ve stoje. Zaslouženým. Byl to velký zážitek. Mrzelo mě, že jsem odcházel dřív než účinkující. Nemohl jsem totiž bohužel jinak. Bylo toho totiž spousta k povídání. Už se těším, až je zase někde potkám.

{gallery}epydemye{/gallery}