Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků.
Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách.
Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily.
Kdybych neprožil své mládí v kladenských zaprášených uličkách, kde za hradbami duněly stroje oceláren, na haldách se chvěly akáty plné popílku, kde se na poličce choulily potrhané dobrodružné knihy a omakané rodokapsy, nikdy by nevznikly mé knihy, nikdy bych nepoznal, jak chutná periférie, jak je těžké být odsunut na pátou kolej.
V druhé polovině osmdesátých let byly hlavní koncerty Porty už na Lochotíně. Zpočátku byl amfiteátr jen zaplněn, později už diváci seděli na schodech, na zábradlích i v uličkách, dokonce viseli na stromech.
Nevím, jak to máte vy, přátelé, ale podařilo se mi v životě párkrát, že se mi splnil malý sen. Tím posledním bylo vidět jedno z tzv. ztracených měst – skalní město Petra.
Folkparáda na regionech Českého rozhlasu vznikla z iniciativy SAI a je jakýmsi odrazem systému Porty, protože písničky nominují krajské redakce ČRo.
